vy a jeho překladem Tainovy stati »0 podstatě díla
uměleckého« (1879) vstupuje k nám po prvé metoda
sbciologicko-krasovědná. Svými výtvarnými kritikami zhodnotil
a ocenil současnou generaci výtvarných umělců.

Kromě Herbarta zasahá v tomto období k nám z
německé filosofie poúze učení Schopenhauerovo, k jehož prvním
vykladačům M. Tyrš také náležel.

Významným dusledkem uvedení soustavné vědecké
estetiky na půdu českou bylo i prohloubení k rit i kyl i t
er á r n í a umě 1 e c k é vůbec. Období, značené. jménem
Hálkovým a Nerudovým, bylo proniknuto duchem
kritickým: boj se starší generací v Čechách provedl Hálek a
Neruda právě pod heslem neúprosné kritiky; za
předchůdce své považovali spisovatelé kruhu Májového duchy
kriticky založené, Havlíčka, Sabinu, Nebeského. Ale kritice,
jak ji Hálek a Neruda pojímali podle vzoru
mladoněmeckého a jak ji provozovali zejména za polemiky s
význačným kritikem staré školy Jakubem Malým, chyběl pevný
základ, jednotný názor umělecký, přesné estetické
hledisko, vůdčí teorie; byly tu jen společensko-reformní
tendence, národně veřejné ohledy, příležitostné projevy zprvu
směru kosmopolitického, později v duchu národním. Jako
již Havlíček spatřoval i Neruda v literatuře především
prostředek národní výchovy a viděl i v kritice jen pomocný
nástroj.

Teprve Josefem Durdíkem proniká v české kritice
soustavná filosofická metoda. Josef Durdík, jejž předurčovaly
rozhled v světovém písemnictví, schopnost
psychologického pronikání, jemný vkus a vybroušený sloh, aby se stal
soudcem ve věcech literatury a divadla, nalezl v
herbartovsko-zimmermannovské estetice pevný základ, na nějž
bylo možno českou kritiku postaviti. Jeho přísný
dogmatismus a jeho pevná objektivita znamenaly pro vývoj české
kritiky zákon a kázeň, vážnost a jistotu a byly proto živly
hlubšího pokroku, právě že brzdily falešnou libovůli a
nahodilou náladovost; byly principem vědeckého členění a
logické discipliny v chaosu literárního novinářství.

Méně šťastni byli někteří jeho následovníci, kteří se
v duchu apriorní kritiky dogmatické nesnažili vykládati
díla básnická, nýbrž kladli zákony a všeobecná pravidla,
někdy zastaralá a zastavující organický vzrůst literatury.
Z apriorních kritiků dovedl jen Ferdinand Schulz
podepříti své vývody empirií literárně dějepisnou. Do
pedant~
314