českého divadelnictví, jehož speciálním historikem se
ukázal i řadou drobných statí časopiseckých a slovnikářských.

Filosofie, estetika a kritika v letech 60.-80.

Od 50. let stal se v české filosofii vůdčím filosofickým
směrem a metodou Herbartův realismus. První český
hlasatel Herbartův s katedry universitní, Josef Dastich
(18351870), spokojil se ještě orthodoxním vykládáním a
tlumočením jeho myšlenek. Teprve později nastoupilo volné
pokračování v Herbartově duchu a prohlubování jeho nauky.
Eklekticky doplňoval Herbartovu nauku první profesor
filosofie na české universitě, Josef Durdík (1837-1902).
výborným pracovníkem se ukázal v třídění věd (O pořadí
nauk filosofických, 1886), v dějepisectví filosofie (Dějiny
filosofie nejnovější, 1887), v psychologii (Psychologie pro
školu, 1872 a populární Karakter, 1873) a jmenovitě
vestetice. Tu propracoval nejsoustavněji v dílech Všeobecná
eatetika (1875) a Poetika jakožto estetika umění
básnického (1881). Všechna hojná díla Durdíkova vynikají i
formou, jasným, klidným slohem a elegantním výrazem;
Durdík byl i šťastným tvůrcem českého názvosloví
filosofického. Co nejúže souvisel Durdík s uměním literárním,
především dramatickým. Sám složil dvě historické tragedie
a výtečně přeložil Byronova »Kaina« (1871) a »Parisinu«
(1869 v »Květech«). Byronovi věnoval i vynikající
studiO poesii a povaze lorda Byrona (1870). Výběr svých
přísných a učeneckých posudků děl básnických a
dramatických vydal v knize Kritika, výbor úvah (1874), jež
ukazuje Durdíka jako stoupence kritiky estetické.
Významným doplňkem jejím je Kallilogie čili o výslovnosti (1872)
s bystrými poznámkami o jazyce.

K literárnímu a zejména divadelnímu teoretikovi
Durdíkovi druží se teoretik umění výtvarných, Miroslav Tyrš
(* 1832 v Děčíně, -j- 1884 vOtzu v Tyrolích). Soustavným
studiem řecké plastiky a řeckého umění pohybového
dospěl helénského ideálu tělesné i duševní rovnováhy a jako
zakladatel hnutí sokolského (r. 1862 s tchánem Jindřichem
Flignerem) si učinil cílem vychovati národ k tělesné kráse
a mužné zdatnosti. Své zásady tělocvičně reformní shrnul
v Základech tělocviku (1872) a v Tělocvičné soustavě
sokolské; stvořil a vydal též české názvosloví tělocvičné. N
apsal četné úvahy z teoretické estetiky a z umělecké
výcho
313