Velké slovesně kulturní zásluhy si Kolár získal SVyml
překlady klasického romantického dramatu anglického a
německého, ačkoliv si vždy osoboval právo volného
přebásnění; části patetické a burleskní dařily se mu lépe než
místa lyrická a důvěrná. Byl z prvních našich
překladatelů Shakespeara, jejž se jal překládati již r. 1839 a z
něhož postupně vydal tiskem: »Hamleta« (1855), »Kupce
Benátského« (1862), »Makbetha« (1868) a »Zkrocení zlé
ženy« (1872). Skvělým dílem jazykové virtuosity a smělé
libovůle jest přebásnění 1. dílu Goethova »Fausta« (1855,
vydán 1863) ; z Goetha přeložil ještě »Gotze z Berlichingu«,
»Egmonta«, ze Schillera »Loupežníky«, »Úklady a lásku«
a během let 1840-1862 celou trilogii Wallenstein.

Josef Jiří Kolar jest vlastně pozdní romantik a vymyká
se období Nerudovu a Hálkovu. Ale byl tehdy největší
divadelní postavou vůbec a ztělesnil nejskvěleji kult
Shakespeara pro tuto skupinu význačný.

Prvním českým shakespearovcem s pravým smyslem
divadelním byl vedle J. J. Kolara Ferdinand Břetislav Mikovec
(1826-1862), horlivý starožitník a jemný dějepisec
umění, jenž jako redaktor »Lumíra« význačně působil v
literární organisaci za doby reakčnÍ. Jako soustavný a
přísný kritik bojoval pro zvýšení úrovně českého divadla a
pro pochopení tragedií Shakespearových. Jako básník
ukázal v tragedii Záhuba rodu Přemyslovského (hrána 1848,
vyšla 1851) a v Dimitru Ivanoviči (1856, s použitím
Schillerova zlomku) netoliko dar výrazné mluvy básnické, ale
i pravý dramatický smysl pro tragické situace.

Mnohem příznačJ;l.ější pro toto období jsou společenská
dramata buď mravoličná neb zápletková, která v duchu
tehdejší produkce německé a francouzské řeší dějem
vybraným z. měšťanské společnosti a dialogem vybroušeným
na cizích vzorech některou tési, dotýkající se sociálního
řádu neb veřejné mravnosti. Význam těchto činoher byl
méně umělecký než společensko-literární; jejich náměty
otevřely novou oblast českému umění divadelnímu, které
se dotud omezovalo na stavy privilegované a na dějinnou
minulost, učinily je orgánem mravního a sociálního soudu
a postavily je do služeb veřejných otázek; i bylo to v jádře
totéž, co vykonala tehdejší česká novela společenská, o níž
dílem pracovali stejní spisovatelé. Toho jsou dokladem
i oba přední dramatikové F. V. Jeřábek a Em. Bozděch.

František Věnceslav Jeřábek (1836--1893) byl rodák
so
310