tu nedbá ani velkých časových hnutí ani koloritu
dobového. Poslední výpravná práce Kolarova, umělecký román
z doby přítomné, Muzikanti čili Ďábel ve fraku (1867),
zastírá podivínský děj nekonečnými episodami i neúměrnými
úvahami všeho druhu. Jako prozaik Kolar rád útočil na
své literární odpůrce, jichž měl bez počtu; zvláště si je bral
na mušku v Povídkách veselého studenta s červenou
karkulkou (ve »V čele« 1850) a v duchaplných feuilletonech,
podpisovaných značkou Medardus, s níž uveřejňoval i
úvahy žurnalistické a cenné posudky hudební.

Jeviště, na kterém po léta vítězil Kolar herec, ovládal
i Kolar dramatik. Hlavní význam mají jeho truchlohry
historické, v nichž se hlásí epigon divadla Shakespearova
a poshakespearovského; tragičnost se promítá smělým
patosem; postavy převyšující životní průměr jsou zmítány
drtivou vášnivostí; do temného děsu se mísí bezuzdný
humor. Důkladný znalec divadla tvořil místo psychologických
povahokreseb vděčné herecké úlohy a vnitřní tragiku
situací nahrazoval působivostí velkých scén. Jako v
románech zanedbával Kolar i ve hrách dějinnou přesnost a

,jemnější zbarvení kulturní, zacházeje velmi libovolně se
svými historickými pomůckami. Již Kolarovi současníci
vytýkali jeho tragediím nepůvodnost, a důkazy takové
závislosti látkové i formální hlavně na Shakespearovi a
Schillerovi byly později rozmnoženy skoro pro všecka: díla
Kolarova. Tak se Monika (1846, přeprac. 1853), tragedie s
počátku války třicetileté, zakládá na Byronově »Wernerovi«;
Žižkova smrt (1850), ohlas to revolučních idejí r. 1848,
čerpá ze »Žižky« Schubertova a Schillerovy »Panny
Orleanské«; Magelóna (1852) s látkou věku Rudolfova vzala
fabuli z povídky Wachsmuthovy a jednotlivosti z historií
Shakespearových; nejlepší drama Kolarovo, kde. se pokusil
o dobový kolorit i v dikci, je tragedie českého žida sexe·
kucí staroměstskou v pozadí, Pražský žid (1871); na
pobělohorskou tragedii Smiřičtí (1882) působil
Stroupežnický »Černými dušemi«.

Veselohry Kolarovy zabíhají často do nevkusné
fraškovitosti. Pro spisovatele jsou z nich příznačny obě komedie
historické, Mravenci (1869, původně »Číslo 76«), kde
Kolar zdramatisoval svůj obrázek z měšťanské a umělecké
Prahy barokní, »Malíř Rainer«, a burleskní výjev z
pražského rokoka seskupeného kolem Mozarta Umrlčí hlava
(1884).

309