sobila očistně na přítele, sama pak jako žena i jako
básnířka se mocně prohloubila a v »messianismu« odříkavé
lásky našla prazkušenost životní, k níž se vrací ve všech
svých velkých dílech asi do r. 1873. R. 1892 napsala
poslední práci povídkovou »Blázínek« a spoutána chorobou,
zahloubala se do studií filosofických i náboženských; od r.
1886 neopustila Prahu a zemřela tu dne 7. září 1899.

Spisy Karoliny Světlé chronologicky utřídil L. Čech do
tří skupin. V průpravné době, s~hající až k velkým
ještědskÝm románům, vL 1858-18 6 6, psala Světlá buď
společenské novely o mravním rozvoji duše ženské neb kratší
povídky ještědské s jedinou rázovitou postavou v popředí
nebo romaneskně zpracovávala děje národního obrození.
Na vrcholu tvůrčí síly stanula Světlá v druhém období,
v 1. 1867 -18 7 8, kdy zpodobovala Ještěd jak v
rozsáhlých románech, tak v úsečných povídkách. V posledním
období vLl 8 7 8 - 1 8 9 1 podřizuje Světlá slovesnou
činnost tendenci výchovně vlastenecké; současně se ohlašuje
úbytek umělecké síly. K ještědskÝm pracím přibývají
drobné kusy povídkového povahopisu a větší »fomaneta«,
obrázky z r. 1848 a ze staré Prahy.

Konversační a salonní novely prvního období jsou
studiemi ženských povah: protiklad dvojího ženství, staršího,
plného předsudků a samolibosti, a nového, jež jest
rozumově i mravně emancipováno a zasvěceno službě vyšším
ideím, tvoří dějovou osu; v hojných hovorech se vykládají
zásady spisovatelčiny o lásce, manželství, o umění a ná·
rodě. Vedle drobnějších prací, na př. Dvojí probuzeni
(1858), Sestry (1859), Společnice (1859), náleží sem dvě
delší povídky tésové: Láska k básníkovi (1860) se
zabývá otázkou o básníkově poslání a o ženině vlivu na jeho
tvoření; Rozcestí (1868) řeší problém české šlechty i tési

o úkolu hereckého umění.

První ještědské povídky K. Světlé, založené na ústním
podání rodiny Mužákovy, se blíží novelistickým
povahokresbám B. Němcové: kolem nevšední figury ženské se
kupí barvitý živel národopisný a děj zcela skrovný; zvolna
se však Světlá odvažuje smělého zhrdinštění postav ve
smyslu tragickém a umělejší komposice; lidopisného
zbarvení a dialektických zvláštností ubývá, kdežto dramatické
prvky se zesilují; postupně promítá básnířka milostnými
ději vlastní hluboké zážitky. Kdežto Selka (1858),
Cikánka (1.863), Lesní panna (1863) a Lamač a jeho dítě (1864)

302