Na domácí půdě (1872), Nalžovský (1878), Právo lásky
(1890) aj., neb široké skladby ze starých českých dějin:

Anežka Přemyslovna (1879), Jaroslav !3ternberk (1881) a
Přemysl Otakar II. (1892) ; vrcholem, kromě
autobiografického románu Peregrinus (1882), jsou romány sociální:

Osud a nadání (1872), Příbuzní (1878), Lidské ''-'čely
(1889) a Břeh (1891). Krásný obraz povahy S. Podlipské
kreslí její korespondence se sestrou Karolinou Světlou z r.
1853-1858 a vzácné dopisy s Jar. Vrchlickým.

Věnceslava Lužická (1835-1920) vlastně Anna Srbová,
redaktorka »dámského« časopisu »Lada«, určeného
domácnosti, zábavě a povahové výchově, nesledovala ve svých
rozvleklých románech, na př. Na zříceninách (1878),
Salomena (1887), Zlaté srdce (1893), ani ve svých novelách
vyšších cílů literárních.

Většina ze jmenovaných novelistů (Vlček, Schulz,
Podlipská) se pokusila i o povídku historickou, žádný z nich
však nedosáhl v ní uměleckého úspěchu. Historismus se
příčil světovému názoru tohoto pokolení obráceného
hlavně k pozorování přítomnosti. Jako v době vlastenecké
romantiky Walter Scott, působil nyní na rozvoj českého
dějepisného románu od dob Máchových česko-německý
spisovatel Karel Herloš, jehož romány, čerpané z dějin českých
a hojně překládané, jmenovitě lékařem ·Josefem Bojislavem
Pichlem (1813-1888), vzněcovaly pozornost pro české
husitství a tragedii pobělohorskou. Několik spisovatelú se
pokusilo na základě studia v archivech, v kulturní historii,
v starodávném místopise o teplejší a zevrubnější podání
minulosti, při čemž se rozhraní XVI. a XVII. věku stalo
zvláště oblíbeným. Byl to hlavně

Josef Svátek (1835-1897), dlouholetý redaktor vládního
»Pražského deníku«. Ponořil se do studia druhé polovice
XVII. věku a celého století XVIII. Všecko, co pilně
načerpal z úředních, jinak těžko přístupných archivů,
polovědecky a populárně zaznamenal i sestavil ve sbírkách
Pražské pověsti a legendy (1883), Obrazy z kulturních dějin
českých (1891) a Ze staré Prahy (1899, pohrobně). Dějová
osnova četných jeho románů založena jest na
výstředním romantismu, chtivém sensace a napínavosti; ale
životná malba dobová, výstižně zachycené ovzduší kulturní
upoutávají vždy, kdykoliv předvádí Prahu za vlády
Rudolfa II., kdykoliv vypráví o selský'ch povstáních,
pamětech katovských rodin, zednářství na české půdě; nikdy se

299