výkupné dílo je však zničeno zvrhlým pastorkem. Konec
- jako u všech předcházejících - je však smířlivý.
Sociální otázky, kterých se Heyduk zde dotýká, nejsou
dořešeny; ke škodě básně navršil zde Heyduk i hojnost
odborných, zastaralých a neužívaných výrazů. Zcela jiné
povahy je »román v písních« Na vlnách (1886, kn. 1889),
idyla nevinné lásky zasazená do rámcc líčení Černého moře
a jeho břehů; ale pro Heyduka, který rozu~ěllesúm a
stráním, nebylo moře pravou inspirací.

V době svého nejsilnějšího bá':lnického rozpětí vydává
HeydJk alegorickou báchorku veršem Dědův odkliZ (1879),
s nadšením uvítanou a později zpopularisovanou
zhudebněním J. R. Rozkošného a V. Nováka. Je to oslava prosté
písně, něžné lásky a krásy, položené mimo všední svět,
tkvící hlavně v přírodě. Zde se ocitáme již daleko od zásad
generace Májové v jejích počátcích; básník není chápán jako
hlasatel kulturních hodnot, nýbrž jako lékař a utěšitel
lidstva. I proti Hálkovi je Heyduk naivní rousseauovský
romantik, odmítající civilisaci. Báchorka nechce být
konkrétní: jsme zde mimo čas i prostor, osoby nemají jmen,
zůstávají jen alegorickými formami.

Z prozaických prací jest vzletné líčení Šumavy a Povltaví
v I. a II. díle Ottových »Čech« komentářem Heydukovy
poesie. Jeho Vzpomínky litHární (1911) nejsou sice vždy
spolehlivé, ale jsou dúležit}'m dolmmentem generace.

Heyduk jest především básník písní; žák poesie
pro::ltonárodní, studoval ji a napodoboval; nejlépe mu vyhovovala
její forma pro zachycování nesložitých citů od vášnivé
lásky přes sladkou pohodu rodinnou až k smutku nad ztrátou
drahých bytostí, i jeho vř'elému poměru k přírodě a nadšené
touze po svobodě. Vedle Hálkaiest nejnadanějším malířem
přírody, především šumavsk}'ch a slovenských lesů a lučin,
chybí mu však intelektuální kultura malířského oka i smysl
pro dynamiku v přírodě. Složitější oblasti poesie, v nichž
jest třeba filosofického základu, prudce reagujících smyslů
a vyšších rozumových předpokladu, zůstaly Heydukovi cizí.
Jeho jednoduch}'Ill postavám v cpice, kolem nichž se
vytváří málo jednotný děj. chybí nejen psychologická
hloubka, ale i dostatek životní aktivity a životní opravdovosti,
která chyběla Heyduko\'i i v životě. A tím se liší 0::1
generace, z níž vyšel. Mnohem blíže než k májovcům má Heyduk
k národní škole »Osvěty«, za jejíž chloubu byl pokládán a
uctíván jako protiváha k Vrchlickému.

283