průkopník Smetanův.) Nerozvíjí ve svých divadelních
kritikách přesně promyšlené a soustavně učlenčné estetiky
dramatické ani nesoudí s jednotného hlediska literárně
kritického. Ale jeho bystrý vtip, jeho jasný smysl pro potřeby
doby, jeho ostrý dar pozorovací, jeho neumdlévající zájt'm
o dramatiky a herce, konečně též jeho břitký zpi.Isob psaní
činí tuto divadelní kroniku, objímající 20 let českého
dramaturgického života, posud cennou.

Souběžná s kritikou divadelní jest Nerudova kritika
literární. Do prvního období Nerudovy činnosti náleží
programní úvahy rázu všeobecnějšího, otiskované v
»Obrazech života« (1859 a 1860) ; v nich se, jakož i v současných
polemikách, vyhranily umělecké zásady nového pokolení,
které tíhlo k literárnímu světoobčanství, sociálnějšímu
pojetí básnictví a k tendenčnímu realismu, zamítajíc
idylické a konvenční písemnictví vlasteneckých epigonů.
Později psal Neruda obsáhlejší články o literatuře do »Času«,
»Hlasu« a »Národních listů« jen z podnětů čistě
příležitých; důvěrností podání, životnou charakteristikou a
vzácnou schopností vystihnouti specifické ovzduší generace
vynikají životopisné studie, jichž celou řadu dodal pro
»Národní listy« (na př. o R. Mayerovi, V. Šolcovi, G.
Pflegrovi Moravském, A. Markovi, S. Kapprovi aj.). Nade vše
zajímala Nerudu otázka národní literatury české. V
příkrém odporu k mladistvým útočným článkům žádal
Neruda velmi rozhodně po naší literatuře národní svéráz, pravě
charakteristicky: »Vychovávali jsme literaturou moderního
Čecha, ale často zapomenuli, že Čech ten má b}·t ovšem
r o ven všem lidem ostatním, nikoli ale s ostatními s t e
jn ý«. Tento postup od kosmopolitismu k literatuře osobitě
(nikoliv tendenčně) národní se zračí i ve velké řadě
Nerudových referátů a kritik, jež jsou na nepatrné výjimky
věnovány literatuře české (z cizí oceňoval Neruda velmi
zajímavě na př. Bret Harta a první dramata Ibsenova).
Nejvíce posudků napsal Neruda do »Obrazu života'<, pak psal
v politických denících literární referáty nesoustavnč až do
r. 1883, mimo to i v »Osvětě«; hlavní dila naší poesie nikdy
neušla jeho pozornosti; knihy Hálkovy, Heydukovy,
Sládkovy, Zeyerovy, Čechovy, Vrchlického, přede všemi však
románová próza K. Světlé našly v něm pozorného čtenáře,
jemného vykladače, osvíceného soudce, kter5' nerad
pronášel odsudky zcela odmítavé.

Výtvarné stati Nerudovy jsou až na několik časových

277