gicky za sebou následují: Alfred (1856 a 1857), skoro
parodistický ohlas Máchova »Máje« i »Mnícha«; Krásna Lejla
( 1859) , zpěv o síle lásky a vznešenosti svobody v prostředí
španělském; Mejrima a Husejn (1859), oslava Albánců,
zápasících s Turky za samostatnost; Coar (1861), epos o
tyranovi očištěném láskou, zasazené do matného rámce
velehor a pralesů; Černý prapor (1867), apoteosa boje
ostro\"anů za svobodu s básnickým vystižením kouzla moře,
které zde Hálek objevil české literatuře; konečně Df'di("()vé Bílé
hory (1869), roztříštěná, fantastická alegorie bělohorské
katastrofy, bez pochopení politických i náboženských příčin
i následků. Poslední skladba, idylické epos Dčt:i'x z Tater
(1871), dovršuje básníkův příklon k látkám národním;
~fezi přírodním slovenským lidem potvrzuje si Hálek
romantickou myšlenku, že obrození národa vzejde z prosté
chaloupky. Pokračováním balad z r. 1367, zúrodněným
ná\"ratem k rodné půdě, jsou posmrtně \"ydané Pohádky z
na.H resnice (1874); v řadě drobných baladick)'ch a
anekdotárních příběhů z českého venkova převládá kresba figur,
časová tendence a humor, kdežto děj slouží pouze k tomu,
aby charakteristika lépe vynikla. Na tyto genrové obrázky
navázal po 15 letech Sládek v hStarosvětsk)'ch písničkáchn
a v »Cesk)'ch znělkách« a o 2 generace později V, Dyk
v »Pohádkách z naší vesnice".

Ve všech těchto skladbách jest na úkor epiky
zdÍlrazněn živel lyrický; Hálek byl rozený lyrik. Brzy po •. Alfreduz
vyšly Večerní písně (1858-1859 a častěji), čtyřicet
drobných básní zasvěcených oslavě lásky a přírody,
uměleckého poslání a básnické nesmrtelnosti. ~hký zpěvný tón
a plno vroucího citu upoutaly obecenstvo. které přehlédlo
chvatnost provedení i napodobení poesie Heinovy, zbavenÉ'
zde žihadla ironického. Vrcholem lyrického umění Hálkova
jsou 3 řady básní V přírodě (1872-1874). skládané ze
\"zpomínek na podřipský domova z dojmů povltavské
Závisti u Prahy. V přírodě nalézá idealistick)' básník
romantického směru nejlépe vyjádřenu božskou moudrost a
pravdu mravní i nejvyšší pravidlo estetické; příroda jest mu
pramenem pravého lidství a pra\'ého náboženství; všechny
obrazy. metafory a příměry, které z přírody čerpá, jsou
parabolami Hálkova naturistního náboženství. Více než
touto tendenčností uchvacují cykly s\"ěžími obrázky z lesa
a z polí, z hájů a strání česk~·ch. Často
antropomorfisované obrazy zachyceny jsou okem vpravdě malířsk)'lTl
I
267