,blíbena pro dějovou dobrodružnost, výstřednost postava
"ro malbu světového velkoměsta se sociálním \·íi·ením. Li·
bl'rálnímu pokolení smýšlení ještě značně romanticl{ého
:ll'hověl ani přírodovědecký realismus Balzacuv.

Zcela nově naučili západní Evropu pohlížeti na realismus
rt'aJisté ruš t í. Ale velmistři realistické ho a psychologickl"
IlO a mravoličného románu, Tolstoj a Dostojevskij, kteří
měli v íO. letech již svá vrcholná díla vydána, zústali u nás
\" této době ještě neznámi. S realistickou poesií Nt·kraso·
\'ovou a Gogolem, kterého propagoval již Havliček, proni·
kali k nám hlavně Turgeněv a Gončarov s\'~'mi staršími
díly. »Lo\'covými zápisky« onen, tento "Oblomovem'<. Nejprve
upoutala pronikavá pravdivost lidských typu v pi'írodním
prostředí, jíž zvláště Hálek nezústal nedotčen: pak přita·
hoval eticky posvěcený zájem o společenské otázky, řešené
nejen diskusí, ale v celých osudech: konečně živá účast
"e všemi projevy trpícího, poníženého, bloudícího lidství
budila sympatii zároveň s kladn)'mi postavami žensk~'mi.
Byly.li společenské poměry vyšších, urozen)'Ch stavu,
líčen~'ch v ruských románech, vzdáleny zkušeností česk~'ch
spisovatelu, vábil naopak venkov statkářský a nevolnický,
\' lecčems podobn)' pokročilému životu domáeímu. (~eští
romanopiscí období »Máje« jsou ještě prav~'mi protinožeí
realistického románu ruského, ať je to Světlá nebo Pfleger
a i Hálek a Smilovský měli daleko k psychologickému a
v)'pravnému umční Turgeněvovu nebo GonČarovovu.

Známosti jin)'ch lIteratur zůstávaly stále skromné a
nahodilé. Z a n g I i c k é poesie doznívaly ještě ohlasy epiky nebo
poloepiky Byronovy a jinak zůstávala nám anglická puesie
cizí. Ani románová próza nepřispěla ničím našemu románu
realistickému. Zajímav)'m zjevem bylo vřelé přivítání
Sládko\'a překladu Bret Hartov)'ch ),Kalifornsk)'ch povídek«
Janem Nerudou, ne proto, že se k nám dostal první prozaik
americk~'. ale proto. že se jeho názorná a vtipná
drobnokresba cítila jako jev příbuznS' českému realistickému
genru. Siln)' ohlas m a ď a r s k é h o lyrika slovanské krve Alex.
Petofiho měl spíše kořeny tendenčně politické než básnické
a umělecké.

\" dramatě byl Shakespeare stále nejen \'zorem, ale i roz'
hodujícím činitelem pro všechny, kdož se pokoušeli o
drama velkého slohu. Jinak přicházelo na české jeviště
situační drama francouzské, za jehož mistra pokládán A. E.
Scribe: ale \'edle něho pronikali i mravoliční a mra\'okární

257