rámím jazyce pozorovati až do doby nejnovější. Jednak si
iazyk básnický osobuje právo nejsmělejšího odstupu od
í'cči hovorové, tvoře si výrazový svět vlastní - stejně v
"bdobí Čechově a Vrchlického, jako Březinově a Sovově
:1(>00 Horově, Nezvalově a Halasově. Jednak se literární
jaI.yk oživuje z nejrůznějších zdrojů, z mluvy novinářské,
:~ terminologie odborné, z argotu i slangu a menší měrou
I z dialektů. Bohatý jazyk novinářský zasahuje do jazyka
literárního tím, že sprostředkuje styk s novými zkušenost·
mi životními. Ojedinělými zůstávají pokusy o písemnictví
nářeční, které nepřekračuje z počátku úrovně hříčky rázu
('asto humoristického; ale oživení literárního jazyka živly
dialektickými ukázalo se účinným i ve verších, zvláště u
Bezruče. Přirozený vývoj literárního jazyka ruší dobře
míněné, ale zpravidla úzkoprsé snahy puristů, kteří odchylky
od běžného usu vytýkají jako chyby proti duchu jazyka.

Vědecký jazyk se bohatě rozvinul pracemi vycházejícími
z pražské university Karlovy, která byla od 80. let zpola
vrácena českému národu; k ní po r. 1918 přistoupila
významná uníversita Masarykova v Brně a Komenského v
Bratislavě. Četné vědecké práce z nejrůznějších oboru
vycházely i z nových vědeckých ústavů, z nichž nejv)'znam.
nější byla Česká akademie věd a umění. Tak mohla i
literatura krásná bráti hojné podněty z národní vědy, především
dějepisné a jazykovědné. Silněji nežli dříve projevilo se
působení filosofie na literární t\'orbu, především v oboru
kritiky, o čemž svědčí jména Tyrš, Durdík, Masaryk, RádI.
Zásluhou filosofů zustává, že obraceli pozornost
spisovatelů k společenským a mravním otázkám národního celku
a že je naučili hodnotit význam zkumného kriticismu.

Kult slovesné formy a z něho plynoucí její vyspělá
kultura, která se jeví zvláště v pečlivosti jazykové, jsou
dusledky stále mohutnějícího vědomí umě 1 e c k é a u t
0n o m i e krásného písemnictví: v tom jest velmi podstatný
rozdíl od národně buditelských tendencí předbřeznov~·ch.
Slovesné dílo umělecké zůstává autonomním, i když se staví
do služeb politických nebo sociálních a tím byla vyrovnána
propast, která je dosud dělila od umění v)'tvarného a
hudebního. Když pak malíři, sochaři a hudebnici prožili a
zpr\'U námětově a pak slohově a v~Tazově \'yjádřili své pHslu'
šenství k národu a k jeho duchovním snahám, nastalo
\'zájemné pusobení těchto druhů umění na sebe. Příklad
Mánesuv. Alšll\', Myslbekův, Sla\'Íčků\' stejně jako Smetanův,

251