nuto je populární češství Tylovy doby: citové vlastenectví
teritoriální a mužná láska k národu. Jako dramatik nebyl
Tyl při vší lehkosti, s níž tvořil, originálně tvůrčí;
vyhovo';al vkusu diváků často scénami sentimentálními a
dobovými tendencemi.

Obdobná je i Tylova činnost novelistická. I zde vyšel ze
<koly Klicperovy, podle jehož »Točníku:< napsal svou první
historickou povídku Starý Beneda (1830 s pseudonymem
~lirumil Kutnohorský). Přes dvacet historických povídek,
které Tyl napsal, je bráno z nejrůznějších dob české
historie a nepřinášejí nic nového romantické novelistice; ač
ctitel Waltera Scotta, nedbá dobového pozadí ani
myšlenkového podkladu historických událostí; pomáhá si
lacinými scénami milostnými nebo dobrodružnými a vymyšleným
dějem kolem málo plastických postav. Vlastenecká tendence
převládá všude. Nejoblíbenější byly Rozil/a Ruthardová
(1838) a Dekret kutnohorský (1841), ač povídky z
pozdějších let, Tataři ft Olomouce (1846), Braniboři v Čechách
(1847) a Uhlíř a vladyka (1851), jeví pokrok proti
povídkám z let 30., ne bez vlivu historických llovídek Jana
z Hvězdy a P. Chocholouška.

I činohry ze světa občanského mají u Tyla obdobu mezi
novelami. Zde více než v dramatech proniká vlastenecká
tendence. hlásící se již v titulech: Láska vlastenrova
(1842), Český jazyk moje škoda (1845), Poslední Čech
(1844). Sentimentální vlastenectví a plačtivá přecitlivělost
milostných scén.daly podnět Havlíčkovi ke zdrcující kritice
:oPosledního Cecha«, povídky nestojící mezi ostatními
nijak vysoko. Soudě jednu povídku, odsoudil Havlíček
nespravedlivě celé Tylovo dílo a nepochopil mravní posvěcení
celé Tylovy osobnosti. Po způsobu cizím. ale čerpaje z
bohatých zkušeností vlastních, jež nasbíral na svých cestách.
zpodoboval s oblibou svět herců a bludných umělců, z
pravidelných kolejí vyšinutých :ogeniů<: Hud.ební dobrodruzi
(1833). DivadeZ"í ředitel (1840), Rozerval/ce (1840, povíd- .
ková to karikatura Máchy) a román Pout českých umělců
(1846). Smysl pro otázky sociální projevil v novelách z
prostředí selského a i dělnicky proletářského; zde ukázal
bystrý postřeh pro sociální problematiku niŽŠích vrstev,
který zbystřil po přísné kritice Havlíčkově. Povídkami
Chudé dh'če a bohatý synek (1847), Chudí lidé (1849) a
Starý /la.šíllefář (1861 pohrobně) propracoval se k mravo·
ličnému realismu, překonávaje i zde romantiku, a ukázal

235