dia, Blodka (V studni), Šebora a zvl. pro Smetanu
(Bralliboři v Čechách a Prodaná nevěsta 1864).

S V. Nebeským se shoduje Sabina i vydatnou činností
kritickou a literárně historickou, kterou rozvíjel v
časopi"ech, almanaších í v samostatných monografiích. Dar
kritiky ukázal v životopisech a kritických podobiznách; uměl
"e vmysliti do cizí povahy a osobnosti, aniž při tom ztratil
břitkost vlastního soudu. Nejzdařilejší z těchto úbrázkú
povah opisných, které věnoval Koubkovi, Kalinovi,
Turin,;kému, Polákovi, S. Hněvkovskému a jiným, jsou české i
německé stati o Máchovi, zvl. Ovod povahupisný k
»Spi,;um Karla Hynka Máchy« (1845) a Upomínka na K.
Hynka Máchu (1858 v almanachu »Máj«). I do těchto
životopisných stati osvěžených vlastními vzpomínkami na
spisovatele, vkládal Sabina filosofické úvahy o literatuře a umění, o
potřebách psychologického zkoumání, o sociálním vývoji,
o moderních proudech evropských. Teoreticky dobře
připraven nedovedl však prakticky uskutečniti nové
požadavky, jež na literární vědu kladl, v syntetickém svém díle
Dčjepis literatury českoslovanské, staré a střední doby
(1860-1866), v díle velkolepě myšleném, ale chvatně a
povrchně provedeném, přejímajícím často i látky cizí.
Kulturní svť1j program vyložil nejúplněji v Duchovním
komuIIi-mm (1861). Německy vydal Dus Theater uml Drama in
Bohmen bi.'J =um Anfange des XIX. Jahrh. s pseudonymem
Leo Blass.

Z moravských básníků ztělesnil přechodný typ, ale
v ladění konservativním nejúplněji Vincenc Furch
(1817-1864), rodák z jihozápadrú Moravy, posléze účetní rada ve
Vídni. Ve svých Básních (1843 a 1844 ve 2 sv.), psaných
formou lidových písní Celakovského, uložil své krotké
básně milostné, verše vlastenecké a reflexivní. V jiných
básních, jež byly posmrtně vydány jako Akkordy a Malby
sepiové, proniká nadšení slovanské; proti maďarské
smýšlení proniká v Pisních a baladách z války uherské (1850).
Formálně je jeho poesie zajímavá tím, že pěstuje po
Vocelově vzoru ghazel. Didaktické veršíky a veršované
báchorky shrnují kromě drobné prózy Barvy a Zt'uky (1848).

Překladatelskou pili a mnohostrannost let padesátých
představuje pozdní epigon školy Jungmannovy,

František Doucha (1810-1884). Pražský churavý a
nuzný kněz deficient, zálibou neúnavný bibliograf a šťastný
spisovatel pro mládež, jenž jest vedle Vinařického
zakla
231