s váhavostí a teprve generace následující počala po
překonání politické reakce uvědoměle doháněti opožděný vývoj.

Generace pozdních romantiků, která vystoupila na
veřejnost ve 40. letech, spolupracovala namnoze s generací
starší. S ní se sdílela o kult lidu a jeho poesie, dávajíc tu za
pra vdu spíše Langrovi a Erbenovi než Čelakovskému;
\' orientaci slovanské hlásila se na rozaíl od oné k Polsku a
k národům jihoslovanským, i když přijímala z Ruska ochot·
né nové umění realistické. Jako Langer, Jablonský a
především Mácha kladli důraz na opravdovost prožitku,
v němž viděli pravý zdroj tvůrčí a záruku pravosti díla. Proto
se jejich programními vzory stávají Mácha a Byron se
s\'ými odchovanci, kteří jsou nyní chápáni především
společensko revolucionářsky. Na rozdíl od generace
předcházející přisuzují daleko větší význam kritice, jak to
dokazuje Havlíček, Sabina i zakladatel srovnávací vědy
literární V. B. Nebeský, ve filosofii pak Fr. M. Klácel a Aug.
Smetana. Prožívajíce naděje r. 1848 i státní útlak let 50.,
poznávají dalekosáhlý význam novinářství, které nejenom
že horlivě pěstují, ale nechávají mu i zasahovat do
literatury krásné. Sloh a jazyk krásné literatury stává se tímto
vlivem živější, bohatší a názornější. ale umělecká stavba
trpí často novinářským chvatem a povrchností. Havlíček,
Tyl, Klácel a Sabina, předáci české žurnalistiky, ale i B.
Němcová povznášejí druhy v podstatě novinář,;ké,
feuilleton, cestopisný a reportážní obrázek, na uměleckou výši.
Silně je pěstováno písemnictví tendenční a satirické,
nacházející svého klasika opět v Havlíčkovi.

Největší rozdíl obou generací spočívá však v duchu a
myšlenkové náplni jejich literatury. Duch liberální a sklon
k realistickému postřehu a studiu odlišuje Tyla od
Klicpery, Havlíčka od Čelakovského, Némcovou od Erbena a
Sabinu od Máchy. Celé toto pokolení je liberální a
demokratické a pokouší se svou kritiku života vysloviti slohem
realistick)·m. Všichni rozkládají novou tématikou a
problematikou romantickou koncepci s\'~'ch děl. V zájmu o
živou skutečnost stojí i nyní v popředí život lidový, který
Tyl, Němcová, Pravda i Dohnal studují a pozorují s větší
pečlivostí a přesností než jejich předchůdci. Přesto
spisovatele tyto nemůžeme označit ještě za realisty skutečné.
poněvadž se ještě nedovedou oprostit od subjektivních a
namnoze ideálních představo společnosti citově obrozené
a mravně reformované.

227