\';emi prosti'edky loupežnické romantiky, v 2. zpěvu
proiÍ\'á v žaláři celý svůj krátký život, zahloubává se do
otázl·k posmrtného života a řeší je nihilisticky. 3. zpěv líčí
;",pravu Vilémovu za májového jitra. V 1. interme7-zu,
vlo.\·ném mezi 2. a 3. zpěv se chystají duchové a celá příroda
::a přijetí Vilémovo a v 2. intermt'zzu mezi zpěvem 3. a 4.,
:Kají opuštění loupežníci nad ztrátou svého vůdce. Osobní
,:i\'el, který Mácha do Máje vložil, proniká nejsilněji ve
ZPL'\'U 4., posledním postavením i vznikem, v divukrásné
l'l,:~ii nad ztraceným mládím; postavením vlastního jména
\'edle jména Vilémova zdůrazněno je ztotožnění básníkovo
s osudem i vyznáním Vilémovým. Jestliže děj básně
neznamenal v soudobé poesii české nic nového, náplň
myšlenková a výrazové prostředky učinily z Máje básnickou
skladbu, jak}'ch má česká literatura málo. Myšlenkově
\Tcholí ve druhém zpěvu. S Vilémem prožívá básník hrůzu
z věčnosti. z nekonečného času, je zmítán děsem z
nekonečného prostoru, otvírajícího se po smrti a strachem o
duši. která se má po smrti ponořiti do věčného nic. Zde vrcholí
i ~Iáchův nihilismus a titanismus vůči bohu, z kterého se
ve zpěvu třetím zachraňuje důvěrn~'m synovstvím přírody.
Před jásavou přírodou procitne v zločinci veliká lítost,
dostojevská jiskra božství; tato pokora znamená zároveň
zřeknutí se bvronského vzdoru a do básně vnáší klad
myšlenkov)' i ůmělecký. Zrazen lidmi, životem i smrtí
přimyká se Mácha k matce a milence zemi, kterou
lermontovsky dá\'á Vilém pozdravovat po obláčcích plujících po nebi.
Epická složka básně je silně potlačena: Vilém ustupuje do
pozadí a před námi stojí jen Hynek. Tato lyrická
subjektivisace epiky je podstatnou složkou Máje. Jí slouží i
výrazové prostředky těsně spojené s rytmem a metrem
skladby, T, zv. hudebnost Máje tvoří zvukosled. organisovan~'
rytmicky. mající však i funkci významovou a vědomě
zastírající v~Taz slova. Mácha je i prvním lyrick~'m malířem
přírody. mající smysl pro kontnst světla a tmy a pro
jemně odstíněnou stupnici barev. Vymykaje se z rámce
tehdejšího básnění formou. ideovou náplní a silnou
subjekti visací. vzbudil odpor i u vážn~'ch soudob~'ch kritiků a
předsta\'itelu literatury. u Chmelenského, Tyla i
Celakovského.

I \' románové próze jde Máchovi především o nový, vyšší
sloh \"yprávěčský, o novou stavbu české věty, o \'}'raz,
schopný vyjádřiti nejen jemné odstíny psychologické, ale i přesný

215