metodou ruskou mluvnici (něm. 1820) a českoruský
pravopis (1805) a vydatně Dobrovskému pomáhal v jeho
pracích slovnikářských, takže II. sv. Némccko-čcského
slovníkll je vlastně jeho prací; napsal první mluvnici jazyka
cikánského a zlodějské hantýrky (1821) a konečně pro
potřebu básníků Rýmovník neboli slo't'ník rýmovní (1824).

V jádře byl Puchmajer duchem básnickým, ačkoliv
potřeboval vždy popudů cizích, aby se v něm uvolňovala
hravá a rozmarná vtipnost i skutečný vzlet lyrický. Od r. 1797
působilo naň poetické rokoko polské, hl. Kniažnin a
Karpiňski, polským prostřednictvím zpracoval také hexametrem
:Montesquieuův Chrám gnídský (1804); své vzory
neparafrasoval mechanicky, nýbrž osobitě upravoval, často česky
lokalisoval, rozšiřoval a kontaminoval. Pomocí svých vzorů
dostával se k velkým básnickým duchům antickým a
západním; podléhaje vkusu doby, omezoval se však hlavně
na druhy, v nichž se odrážel smyslný a koketní ráz
galantního věku, povaze Puchmajerově vlastně cizí.

V původních svých básních, jež posmrtně vyšly s
názvem Fialky (18 3), pěstoval vedle selanek s oblibou po
polském vzoru lafontainskou bajku rozmarného tónu a
světské morálky, zpravidla česky lokalisovanou. Z hlubších
a osobitějších pramenů vyplynuly Puchmajerovy ódy
příležitostné, náboženské a vlastenecké. Nejvýznamnější jsou
náboženské, Oda k Bohu, O velebnosti božské a Oda o
t:elikosti božské, na něž vedle žalmistů působili ódisté polští
a ruští a v nichž se po prvé oWásila duchová rétorická lyrika,
příznačná pro český klasicismus, a vlastenecky buditelské,
Piseň lIa Jana Zižklt z Trocnova - první to projev
rozhodného vlastenectví a neohrožený krok národnostně pochopit
husitství - Hlas Cecha a Na jazyk če.'lký.

Národní buditel Puchmajerov a jeho přítel, Sebestián
Hněvko\'Ský (1770-1847), byl rodák žebrácký, působil v rodišti
jako městský úředník, pak jako purkmistr v Poličce. Vedle
běžné anakreontické písně lehkého rázu pěstoval občas
baladu sentimentální (Vnislav a Běla), častěji humoristickou
a romanci groteskní po vzoru Btirgrově, v nichž parodoval
hrůzostrašné látky jarmareční; shrnuty jsou v 8r;SlIích
drobných (1820) a Not~.'Ích bás)lich (1841). Starosvětský
svůj vtip, libující si často v drastickém přepínání a
hromadění zábavných pošetilostí, uplatnil nejlépe v t. zv.
komických epopejích. oblíbených v XVIII. stol. a založených
Tassonim a Boileauem: v Děviné (1805 jako epos
směšno
151