působí i toleranční »písničkáři« evangeličtí, kteří včtšinou
parafrazují obsah starších i mladších kancionálů.

Poesie umělá, na niž mohlo novočeské básnictví
navázati. měla ráz klasicisující a sahala sice přes Rosu až ke
Komenskému a k Benediktu z Nudožer, ale nevykazovala
vyspělejších plodů; charakterisuje ji prosodie časoměrná a
látky bukolické, ovládnuté smýšlením a cítěním
křesťanským. O její životnosti svědčí sborníček žáků jesuity Fr.
Expedita Schonfelda z r. 1775 a o 10 let mladší básnický
almanach Thámův, v němž vedle skladbiček
humanistických pronikalo opožděně baroko F. Kadlinského.
Puchmajerova básnická škola nedbala o tuto tradici; vlivem
Dobrovského odmítla časomíru a básnické vzory hledala v cizině.
AnachronlSticky si však vybírala z německé poesie tu, jež
kvetla před vystoupením Lessingovým, nebo své vzory
hledala ve stejně zpožděné vídeňské odnoži rokokového
písemnictví a v současné poesii polské. Tak se u nás
napodobovaly druhy v západní Evropě dávno přežilé poesie
lehkomyslně smyslné, pikantně žertující, salonně pastýřské a
světácky moralisující :;...anakreontická píseň. pijácký
popě\'ek, drobný ironický epigram, veršovaná bajka,
travestu.lící balada, hrdinská i směšná epopej. Mnohem skrovněji
se projevil směr anglicko-klopstockovský: verše Stachovy
a Vojtěcha Nejedlého, jdoucí v jeho stopách, sotva
pronikly na veřejnost. Teprve přebásnění Miltona
Jungmannem proklestilo do naší poesie směru tomu cestu.

Po stránce formální panoval v XVIII. stol. zmatek.
Učení skladatelé prodšení humanismem prohlašovali časomíru
za jedině vhodný prosodický princip, aniž ji v praxi dovedli
správně využíti: lidoví rýmaři a písničkáři počítali neuměle
a mechanicky slabiky a básníci osmdesátých let, jako
Dlabač a Stach, uvázli na·směsi časomíry a počítání slabik.
R. 1795 vytkl Josef Dobrovsk~' přízvuk za výlučný princip
české prosodie básnické a v tom jej sledovala první
novočeská škola básnická. přes odpor několika jedincu. V praxi
tato prosodie přízvučná zvítězila v XIX, stol. úplně, ač se
ještě v době romantismu ozvala obhajoba časomíry,
tentokráte dumyslněji a oduvodněněji.

První pokus o novočeské veršování vznikl z popudu
příležitostného: 1782 zapěl vlastivědn}' učenec Jan Bohumír
Dlabač pod pseudonymem Phylobogus časoměrn}'m
r)rmovan~'m veršem Zpěv ke ctí nej8t:étčF~ílw otre Pia Vl. na
bUlvný jeho příchod do Vídně, vyzdobený bukolickým a

149