rém českém novinářství a pozdním humanismu hlavně jako
dějepisec výtvarného umění svým přehledným a
průkopným Allgcmeincs hisiorisches KunstlcrlrxikulI fiir B:jhrrH:n
(1815 ve 4 sv.).

Přítel Dobrovského Josef Vratislav šl. l'lonse
(1733-] 793), advokát, pak profesor právnické fakulty v
Olomouci a v Brně, uplatnil svého osvícenského ducha v
historikulturní a právní. Od osvícenského \'zdělavatelství lidu
dospěl k zájmu o lidovou kulturu, jmenovitě o píseií. Druh)'
přítel Dobrovského, Fr. ,Josef Schwoy (1742-1806), založil
dílem Topographie von Miihren (1793-179·1 ve 3 sv.)
moravský místopis. Otto Steinbach z Krankhštt>jna
(1751-1791) pracoval v moravské vlastivědě populárně a pojímal
české a moravské dějiny s jednostranného hlediska
oSvlcenské snášenlivosti. Jan Aloi •• lIanke z lIankt>nštt> jna (1751
-1806), olomoucký universitní knihovník, jehož hlavní
zásluha spočívá ve zmíněné obraně, sledoval v četných
spisech, z nichž menší jsou psány česky, cíle humanitně
praktické a vlastenecké. Díla morav~ko-slezského g-uberniálního
sekretáře Jana Petra Cerroni (1753-1826), opřená o hojnou
činnost sběratelskou, zůstala v rukopise: tak i jeho
mnohosvazková literárně knihopisná sbírka Bohem ia litiemia.
Slezské vlastivědě sloužil jesuita l.eopold Seršník
(1747-181-1) jako sběratel a jako autor kulturně dějepisn~'ch
prací.

Literární historie si všímá těchto vědeckých dějepisců.
jejichž díla jsou psána sice německy nebo latinsky. ale
v duchu českém. jen pokud se v jejich dílech jeví idea na·
šeho národního obrození. Teprve následujicí pokolení činí
sv)'m pracovním programem vědu českou nejen duchem,
n)'brž i jazykem, Přechodem k němu j:>ou spisovatelé,
jejichž odborné vědecké práce jsou psány německy. ale práce
populárně vědecké česky.

František Martin Pelci (1734-1801) byl vychovatelpm
v rodinách šlechtických hl. u Nos~iců. kde bylo středisko
osvícenské kultury a oposice proti absolutistickým a
germanisačním snahám Josefov)'m: od r. 1793 byl profesorem
řeči a literatury české na universitě v Praze. Do r. 1790
byl PelcI typick)'m josefinistou, kter~' ne\'ěří v živý vývoj
če.;;kého jazyka a kter)' se leckdy shoduje s názory
vídeňsk)'ch centralisačních snah. Sm)'šlení toto \'yjadřuje hlavní
dílo pn'ního V)'vojového období Peldova. Ce.wh if'h te der
DcuisrllCIl U/l([ ihrer Sprache in Bohmcll (1788 a 1790).

135