dají náplň českého života obrozpnského a obracejí jej
jin~'m směrem. Romantický kult lidu a jeho tradicí a zvláště
písně setrvává, ale zvýšenou kritičností, sklonem k rea·
listickému postřehu a studiu, úsilím reformním nabývá
obsahu nového. Kritika, a to nejen literární, nýbrž i
společenská stává se inspirací slovesného tvoření: novinářství
proniká vydatně do slovesnosti; vzory, které se přijímají z
ciziny, jsou většinou rázu protiromantického. I vůdčí
literární osobnosti této pozdní romantiky české, Tyl,
Havlíček, Němcová, mají úzký vztah k evropskému
romantickému hnutí, stejně jako jej měli Kollár, Šafařík, Čelakovský
z generace klasicistiQkého nebo Mácha a Erben z romantiků
starších; ale na rozdíl od nich, žijíce v době přechodu a
reakce, připravovali období nové, které po obnovení
konstituce naplnilo jejich snahy. Rok 1848 vzpružil veřejné
i literární naděje těchto pozdních romantiků, ale politická
i duševní tišina let 50. některé z nich umlčela, jiné přímo
zlomila, jiné naplnila ochablostí.

Člení se tedy doba národního obrozpní na čtyři fáze:

a) Osvícenství, od r. 1774 do r. 1815;

b) Klasicismus, od r. 1815 do r. 1830:

c) Starší romantiku, od r. 1830 do r. 1848:

d) Pozdní romantiku, od r. 1848 do r. 1859.

Osvícenství.
(1774-1815.)

Po\-1ilia doby.

J o se f i n i s m u s a jeho reformy. Vítězství pobělohorské
protireformace spojené s úplným poddanstvím lidu počíná
v druhé polovině vlády Marie Terezie dožívati především
následkem četných reforem, jež císařovna prováděla v
správě státní, v oblasti společenské úpra\'ou poddanství a
hlavně v oblasti vzdělanosti zrušením řádu jesuitského,
založením obecného školství a reorganisací gymnasií.
Systematicky v těchto reformách a \' jejich doplňo\'ání pokračujc
svobodomyslný a oS\'ícensk~' JOi:icf II., v politice vyznavač
absolutismu a centralismu. Úplné zrušení nevolnict\'Í ¨
nikoliv však nO'"tdanst\'Í -. vyhlášení nábože~ské svobod\'
S úsilím o náboženskou snášenlivo.st, radikální potlačování

127