namnoze přeceúovala lidovou literaturu. Dala se klamati
její domnělou starobylostí i originálností. Lidová
literatura jest ve svém celku mladší, jak dokázala věda
srovnávací. a je v mnohém závislá na knižních látkách tasto
mezinárodních nebo na hudebním doprovodu umělém.

Lid o v á n o v ě s t. Z prostonárodní prózy vyniká největší
starobylostí lidová pověst. Její určení časové a místní,
které ji odlišuje od báje a pověsti. i to. že se zakládá na stálé
výměně podání ústního a tradice knižní. přispívá k její
trvanlivosti. Její podstatou je ústní zpráva o nějaké
události. předávaná z generace na generaci. ale obměňovaná
podle stupně paměti, podle obrazotvorné schopnosti a
podle životního, hlavně mravního názoru zpravodajova.
Vypravěči přizpusobují ji dále náboženskému, politieké)l1U
i společenskému názoru své doby. Tak lze nejednou na
pověsti rozeznati různé náwrové vrstvy podle toho. v
které společenské skupině vznikla (pověsti selské. panské,
měšťanské. městské atd.) a stejn{' odlišiti v ní přínos doby
renesanční, reformační, romantické a pod. Nesmíme však
také zapomínat. že i pověsti domněle nejstarožitnčjší jsou
často puvodu knižního.

Nejobvyklejší dělení pověstí b~'vá látkové. Tu na prvé
místo se kladou pověsti národní, a to pro celkový v~'znam
ústředních postav královsk}'ch a hrdim;k~·ch. Většina jich
vznikla z pověstí místních nebo kmenov~'ch: pro {'eskou
literaturu nejvýznamnější jsou pověsti pražské. Látkově
zúženy jsou pověsti rodové fl heraldické. pojící se k Mech·
tick~'m rodúm a jejím sídlúm. a pověsti městské: kdežto
v těchto převládá ráz anekdotick~' a groteskní, převažuje
v oněch ráz romantick~', nesoucí nejednou vlivy cizí.

Sběratelé a znalci česk~'ch pohádek (Aug. Sedláček a AJ.

Jirásek) rozeznávají v nich několik \Tstev podle
puvodla dochování: nejstarší jsou ze stol. XL. následují pověsti
věku XIII. a XIV., hojnou kořist nám nechalo stol. XV.,
hojnější ještě věk XVI.. kdežto ostatek je shrnut do
skupiny společné.

Kejstarším. velmi bohat~'m pramenem lidov)'ch pověstí,
pov)'šen\'ch většinou na pověsti národní, je Kosmova
kronika ze stol. XII. Ústní podání na nich praconlo však dále,
jak ukazují letopisy Dalimilovy, a jéjich znovelističtění.
u Dalimila započaté. pokračuje u Eneáše Sylvia a Václava
Hájka z Libočan. kter~' se stal nevY{'erpatelnou studnicí
pověstí bájeslom~'ch a místně etymologick~·ch. \' době
pro
109