a jejich I)('l~livosti o blaho veřejné. Ježto však listy jsou
namnoze dilem kanceláří a jejich úředníků, třeba jen opatrně
z dopisu U:iuzovati na osobnosti podepsaných pisatelů.
To platí též o listech Zižkových. Z pánu politicky
činn~'('h jako horlivé korespondenty jest uvésti kancléře
Prokopa h Rabiitejna, Ctibora z Cimburka, nejvyššího
purkrabiho Zdl'úl,a Lva z Rožmitála, zvláště pak nejvyššího
hofmistra pana Viléma z Pernštejna, jehož listy znamenají
nehol ('eské panské korespondence, od dob Palackého
(UHO) shl'lluté v "Archivu Českém«. Přičinčním tčch mužů
také jazyk (~eský zaveden v zápisy des k zemsk)'ch, nejprv
ve Slezsku r. 1426, pak na Moravě k návrhu Ctibora z
Cimburka r. 1480, v Čechách přičiněním Alše z Riesenburku
r.1'195.

Ctibor Tovačovský z Cimburka sepsal K /lili u ToeačovsJ:ou
lI('boli PamN obyčej/t, řúdú, ZPl/klusti starodát'lIích fl
ří:::(,lIí prtÍl'a v markrabstd Moravském (seps.
meziI.14811490). Kniha jest dvojdílná, díl první jest věnován
státnímu právu moravskému, díl druhý řízení soudnímu, deskám
zemsk)'m a někter)'m partiím práva soukromého. Jazyk
ve spise je prostý a jadrný.

Nového rázu písemnictví české nab)'vá koncem stol. XV.

Po uklidnění myslí náčelnictví v literatuře přejímá h u m
an i s m u s. jenž k nám počínal pronikati již za Karla IV
.ale jehož postup byl husitstvím na dlouho zaražen. Ve své
podstatě jest humanismus uřen~'m křídlem hnutí
renesančního. které usilovalo obroditi člověka a rozdti jeho celou
osobnost za pomoci obnovené kultury klasick)"ch národů,
Reků a Rímanů. Proti církevnímu spoléhání na zjevení
opíralo se o poznání čistě rozumové a důvěřovalo i smyslové
stránce bytosti lidské, osvobozovalo individualitu i s jejími
právy celistvého rozvoje. Vycházelo z Halil' a zabíralo
filosofii, politiku, umění a zvláště i básnictví: humanismem
však rozumíme hlavně filologické a historické odvětví
hnutí, působící také na rozvoj řečnictví i literatury za
studia a nápodoby děl starověk)"ch spisovatelů. Ran)'
humanismus vlašský má však také ráz národně politický.
Nejlepším mužům italským zželelo se v XIII. a XIV. stol.
politického úpadku vlasti, národa v staro\'ěku tak vynikající-'
ho, a proto obrození starořímské kultury \'e vědách. v
uměni i v literatuře považováno bylo za vzkříšení slamé
minulosti národní. To však znamenalo kritick)" a často i
polemick}' odvrat od hodnot středověku. Obsahově zavrhována

50