kou, to vše rozpoutávalo nejkrajnější erotické
hyp~rboly. Pak, když konečně dočkal se netrpělivý již
Neruda milenčina vyznání, vzdal se cele a plně lyrickým
paroxysmům svého citu, přestal psáti verše, kde bylo
přece nutno rhytmem, obrazem, strofickou disposicí
krotiti svoje erotické nadšení, a improvisoval jen dlouhé,
pathetické dopisy. V těchto nekonečných výlevech
oddané něhy a spolu hořečné žízně po štěstí, odcizil
se Neruda nejen erotice svého poměru k Anně
Holinové, ale přímo vlastní, dotud jednostranně vyhraněné
individualitě. Ironický intellekt, glossujfcí naivnosti
roztouženého srdce a břitký pozorovatelský realism,
pronásledující nepřátelsky nadvládu sladkých
romantických fikcí, jsou ted kdesi hluboko pohřbeny.A milenka
se skutečně více a více stává fikcí, chřadne a stůně,
opoušdPrahu,uchyluje se na venkov, Nerudovi
společensky nedostupný, a nepíše ani sama listů. Básník,
jenž ještě v prvních dobách lásky prožil celou hrůznou
soustavu představ a tušení o chorobě milenčině, ne'
chtěl později ani zdaleka uvěřiti, že milenka zvolna
odumírá. Zpráva o její smrti 12. září 1865 byla pro
něho bleskovou ranou.

Pět dopisů, čtyři básnické skladby, z nichž dvě
cyklického rázu, zůstaly nám z tohoto krátkéhoNerudova
sna erotického: zdá se na první dohled přímo
frivolním, p~drobovati tyto intimní památky literární
analyse. Mají vzácné posvěcení osudové: slib štěstí roz.
ptýlen jest nad nimi jako ranní oblaky prosycené
purpurem červánků ... slib štěstf, jenž se neměl nikdy
naplniti. V někoUkíl měsících, v nichž Neruda
milo
49