RDÁ předmluva ~ Knih veršů« nese datum 1867,
leželo by tedy mezi nimi a »Hřbitovním kvítímc
celé desetiletí. Chronologie mění se podstatně,
posuneme.li vznik »Hřbitovního kvítí« blíže ke
koncepčnímu bodu, k smrti přítele Antonína
Tollmanna r.1853 a rozpomeneme~li se, že
vět
šina básní z »Knih veršů« byla již před r. 1861
napsána a po časopisech otištěna. Pětiletí, které dělí obě
básnické knihy mladého Nerudy, jest z
nejvýznamnějších dob jeho života. Nebyla to však ani smrt
otcova, ani důvěrné sblížení se stámoucí matkou, nebylo
to zřeknutí se dráhy úřednické a professorské ve pro~
spěch liberálního novinářství; ani první nesmělá sláva
přerušená literárním skandálem, co přepodstatnilo N
erudu. První akt polo tragické komedie lásky Nerudovy
zjemňuje jeho sensibilitu: vzněcuje hluboce jeho cit,
učí jej graciésní hře rozmaru, vyvolává v jeho lyrice
konečně i hudební melodii.

V tomto prvním, celkem beznadějném a chmumém
dějství prožívá drsný, nedůvěřivý mladý poeta lyri .•
ckých dissonancí v poměru k prosté a jemné dívce
neustálý boj vášnivé touhy po úplném oddání se
s chladným, analytickým rozumem, jehož leptající
ironická lučavka rozkládá a ničí vlastní život citový.
Naslouchá do svého nitra, a tu zaznívají vedle
nejněžnějších akkordů romanticko-sentimentální erotiky
i výsměšné, příkré tóny rozčarované skepse. A přece
vztahuje zas náruč po milence, než, ohlédne se za
sebe a tu vidí, kterak s drsným pošklebkem sardonický
Mel1sto skanduje svoje zlomyslné rhytmy o rozvaze,

40