~ sprahlé půdy bezútěšných pomerů sociálních
vyrůstá mladý Neruda do mrtvé doby, již pro.
cítil s intensivnější bolestí než kdokoliv jiný z celé
té generace, prodchnuté vůbec duchem revolty. Osm.
náctiletý Neruda našel r. 1852 pro beznadějnou tu
dobu nejen význačnou charakteristiku, ale i nezapo.
menutelně případné epitheton, jež má přímo ražbu epi.
grammatu: čas za živa pohřbených. Báseň, zahajující
třetí díl »Knih veršů«, jest z rodu současné západo.
evropské lyriky politické, kterou z rozpukané půdy
reakce a restaurace vydupaly obrněné kročeje roku
1848: básník obrací se k zástupu jako tribun lidu, chce
pathosem odpoutat nikoliv aesthetickou zálibu, nýbrž
statečný čin, odmítá s pohrdáním minulost, která není
než přítěží, neodvažuje se vyvolávat přelud budouc.
nosti a soudí i přítomnosti přísnými verši:

»Mám pět o nynějšku bratrům písně,
mám pět tklivou jara obnovu?

Jakž to možno, když už za odměnu
slyším v píseň řinkot okovů?

Smíme dýchat, ne však o tom mluvit,
smíme mluvit, ne však vlastní řečí,
smíme žíti, však jen skromně, skrytě,
bojovat též, - ale v jaké seči!«

Touha a protest kříží se v této herweghovské básni:
touha po veřejném činu a protest proti spoutané době,
která veřejného činu nedopouští. Jako u Herwegha
má tento výkřik tendenci výslovně politickou, Ne.

18