zdobnou gracii, zvukovou svůdnost, nýbrž ulpívá spíše na jakési
charakterní drsnosti a úsečné hranatosti, - to hodí, se dobře
k zachmuřené vlastenecké meditaci ocelového zvuku, kterou
Sládek již od knihy» Jiskry na moři« a'ž po proslulé »České znělky,<
rád vyjadřuje formou sonetu; zato genrové obrázky, jež do
sonetu vměstnal ve sbírce »Na prahu ráje«, nesvědčí právě tomuto
útvaru. Mistrem lehkokřídlého popěvku stal se Sládek teprve na
vrcholu 'své mužné síly, kdežto básnickým jeho začátkům upíral
Neruda vůbec hudebnost. Nejsme snad daleko pravdy,
vyložíme-li tento obrat v básnickém výrazu Sládkově hlubokým
oproštěním jeho bytosti, k němuž vyspěl v mužné škole utrpení.
Reflexivní básník, jenž dumal nad indiánskými hroby a poslouchal
hukot Mississippi, Otce vod, ztotožnil se s drobnými trudy
českého sedláka. Elegik, který trávil večery v rozhovoru s Bohem a
osudem, zanotoval švitorné a smavé písničky pro děti. Liberální
západník, jenž trpěl s Iry a s Rudochy, stal se hlasatelem
svérázné původnosti českého venkova. Člověk meditace a důvěrné
vzpomínky srůstal oddaně se staromódními figurkami z Podbrdí
a kreslil je v svěžím humoru nezapomenutelnými črtami. Žá'k
Shelleyův a Longfellowův včetl se do starého, dobrého
Čelakovského a OSy;oji1 si jeho plný, lidový sloh i s tou půvabnou
burleskností štiplavého humoru. A tehdy počaly vznikati ty jadrné,
kořenné a navinulé popěvky v prostonárodním duchu, odpola
imitace, odpola evokace domova, jež jako hejno kosů a
sedmihlásků, ale též vrabců a špačků vylétají ze stran sbírek
»Starosvětské písničky« a »Směska«, částečně i z cyklů pro děti »Zlatý
máj«, ,»Skřivánčí písně« a »Zvony a zvonky«.

Rozhodný a promyšlený návrat k půdě značí dovršení
vnitřního vývoje Sládkova - tento bezprostředný a teplý styk s
živou skutečností byl protivahou jeho bytostného e1egismu.
Sládkovo češství bylo stejně prudké jako konkretní. Vyrůstalo z
plod
338 né a krásnou tradicí posvěcené půdy rodného Podbrdí, v němž