kytku prostonárodních ohlasů; v »Lethe« zatesknil si naposled
elegicky s mocným rysem náboženským. Dráha byla proběhnuta,
a bílý stín na prahu mohl se zvednouti.

Sládek-elegik jest mužný básník od hlavy až k patě: nekochá
se ve vý;buších citových, nýbrž škrtí je slovem úsečným a hrdým;
nepřepíná nikde svého dojetí do lyrického paroxysmu, nýbrž
zhušťuje je do uzavřeného verše, soustředěného obrazu, úsečné
metafory: nezoufá, nýbrž medituje. Hrdé slovo římského
spisovatele, »ženám sluší naříkati, mužům pamatovati«, bylo
nap~áno neviditelnou mkou na jeho básniokém štítě. A svrchovaně
mužný jest i básnický sloh Sládkův, ten na první pohled šedivý
a všední, suchý a tvrdý verš, který čten několikráte vryje se
hluboko do paměti svou sevřenou krásou, svou hospodárnou
stručností, svou epigramatickou plností. Neruda, od něhož z
domácích vzorů se Sládek nejvíce naučil po umělecké stránce, ťal do
živého, když zmiňuje se o výrazu knihy »Na prahu ráje« mluvil
o básnickéJ!1 naznačování a napovídání, o poesii aforistické;
nevím, zda vedle »Knih veršů« a »Prostých motivů« dospěla
kterákoliv staifŠí lyrická sbírka čes1ká k takovému mistf'ovství
napověděti několika verši celou tragedii duše a šhrnouti do aforismu
tří slok podobenství osudu, jako Sládkovy» Jiskry na moři« a
»Sluncem a stínem«.

Sládkův bytostný sklon k stručnosti přibližuje jej velmi záhy

k sonetu, později ke krátkému popěvku. Jest v tom cosi velmi
překvapujícího: znělku pěstuje poeta, jenž ničeho není více dalek

než virtuosity formální, popěvky pronikne i do lidových vrstev
zachmuřený, těžký, reflexivní umělec, jehoŽ básnickým
počát
kům naprosto chybí< bezprostřední melodičnost. Ale
Sládkovsonety, jež se nejvíce přibližují nedoceněným znělkám Šolcovým,
nemají nic společného s bravurní ornamentálností svrchované
formy, kterou nacházíme u Vrchlického a k níž sem tam učinil
náběh již Kollár; Slá,dek nedbá v nich o půvabnou souměrnost, 337

22