květ neptá se, zdaž znav' se porozvije,
a list na ňadrech tvých pokojně hnije.

My nevíme, zda víc jsme, nebo méně,
však ty, jak máť si vlídně vedeš s nimi
a měkce pokrýváš je sněhem zimy.

Z nich jarem necháš nové vzklíčit sémě
ó Matko! - jen jak je, v té žití práci

nech být nás, mřít - nech čekat spokojeně.«

Myšlence smrti a rozluky jest ulomen bolestný osten.
ských· písních, jimiž Sládek pevně zakotvuje v ornici svého
ozývá se tucha smrti znovu a znovu: čerstvě ZO'raná prs 1
vzlétá skřivan, pták rolníkův, nevoní jen chlebem příští
ale i připomínkou otevřeného hrobu; dokončená práce o
i žencova vzněcuje touhy po věčném klidu; zrno vržené d
dých brázd jeví se předobra,zením člověkovy sudby. I do
a křepkého veselí a propukajícího šibalství »Starosvětský
niček« zašumí teskné peruti hřbitovních zpěvů, jaké kroul
týlem smrtihlavem nad vysokou travou a modrými zvonl
nického hřbitůvku, plny oddanosti a milosrdí: ... V sbírce
smuteční«, připsané památce Zeyerově a podmaňující st<
sedskou prostotou a vážností, rozrůstají se v celý cyklus.

To jest již po podzimu básníkově; brzy po padesáté]
vydává Sládek knihu» V zimním slunci«, plnou mírné a I
moudr9sti a resignace, stupňované ještě sbírkou »Za souro
básník, jenž právě shrnul do velkého dvojdílného vydán
svou poetickou žeň, loučil se s životem a hleděl na práh
zda návštěvnice již nevstává. Ale ta se jen mlčky a teskni
vala. J. V. Sládek mohl ještě jednou roz zvučeti obě nejl

336 své struny lyri'cké: v »Nových selských písních« svil pl