slednÍch věcech života. Proto i tehdy, když milosrdný čas otupí
nejostřejší hrany žalu, vrací se duch básníkův stále znovu k idei
smrti, rozluky, vzpomínky a rozvádí s uměním klasického elegika
tyto 'motivy v složitou symfonii, jejíž kouzlo vycíd jen ten, l<:do
mnoho žil a mnoho trpěl. Hned na počátku básnické dráhy
Sládkovy vystihl tento povahový rys nového poety pronikavý kritický
rozbor Jana Nerudy, který s podivuhodnou přesností' rozebral
první čtyři lyrické knihy svého obdivovatele a žáka, krásnými
slovy: »Sládek je elegik. Povaha samotářská. Vodní hladina,
re
. flektujíd vše po způsobu zcela svém. V jeho elegiích není nic
strojeného, on nežaluje, aby byl slyšán, on pěje proto smutně,
že je mu v srdci smutno. Lyrik jen subjektivní, co
nejsubjektivnější, je pravda; nezapěje, čeho sám plně nezakusil a neprocítil;
pěje jen, když bol více utlumiti se nedá a sám v žalnou píseň
propuká; ale opravdový lyrik básník.«

Elegická struna a náhrobní: duma, které zněly tak mocně v
»Básních« a V »Jiskrách na moři«, umlkají v obou knihách vnitřního
vyjasnění a životního· kladu, jimiž jsou sbírky »Světlou stopou«
a »Na prahu ráje«; smyslově i duchově omlazený básník hledí
otevřenými okny své jizby do plných proudů sluneční záře, v níž
honí se ptáci a hrají si děti, a obrácen zády k prahu svého
domu, zapomíná, že kdosi tichý a neodbytný tam sedí bez pohnutí.
Ale jen na čas. Čím složitěji a hloub hledí zralý muž do dílny
života, čím dychtivěji kOUlpají se jeho myšlenky v slunci a
ochlazují v stínu, tím určitěji poznává, že smrt jest velká a dobrá
pomocnice boží, a proto píše J. V. SládeK na poslední stránku
své nejzralejší knihy tuto modlitbu v tercinách:

»V své lůno přijmi nás, ó Matko Země,
až shasne to, co v nás se zove žitÍJ,

jak suchý béřeš list, neb zvadlé kvítí.

335