že naši dědové nesmírně přeceňovali Kollára; ale jistě nejsme
v právu. Kóllár nebyl široký duch: jako formálně vládl jen
elegií, ódou, epigramem, romantickou znělkou, tak i v hlubším
smyslu uměleckém byl pinem pouze nad oblastí chmurné dumy,
obtížené historiokým hledem, nad říší prorocké tuchy,
překonávající skutečnost silou touhy, nad úzkým okruhem umoudřelé,mužné
a věřící lásky, klenoucí se mimo erotiku krve a smyslů. Ale
tyto končiny ovládl Kollár s nejvyšším pathosem národního a
slovanského citu" jakého bylo schopno jeho pokolení: v tom, že
nejvyšším citům dal opravdu básnická křídla, bylo jádro jeho
klasičnosti. Kollárův velký národní klad obsahoval nesporně
nebezpečný umělecký zápor, proti němuž zvedlo úporný boj
pokolení Nerudovo: opravdová poesie hledána hlavně v
citových a pomyslových krajnostech; mlžný a odvozený jinotaj
dosazen na místo bezprostřední skutečnosti; rozluka mezi poesií
a životem pojata jako velikost.

Byl-li současně uznáván Čelakovský za národního klasika,
cítila se v tom dobře protiváha proti jednostrannosti ideálu
kollárovského. F. L. Čelakovský se i nám dnes jeví klasickým: má
bohatství forem, plnost a hutnost slova, klidnou úměrnost,
harmonii ducha, který se nerozešel s životem, nýbrž statečně se jím
probojoval; jest moudrý a něžný, hravý a vážný zároveň; zralý
muž, jenž neumořil v sobě dítěte; básnický filosof, kterému
nechybí dar půvabného ženství: je-li Goethe - Výmařan
prototypem klasičnosti, patří Čelakovský dojista k duchům klasickým.
Ale klasičnost jeho jest násobena ještě jednou silou: Čelakovskf'
dovedl až k mistrovské výši právě onu formu, v níž jeho
pokolení vidělo sám nástroj národnosti a národovosti, formu lidové
písně. Čelakovský, probíjející se intensitou svého vypěstěného
intelektu vždy k morku věci, ovládl tento sloh až 'do posledních
tajemství; osvojil si jeho úsečnou jistotu, soustředěnou
výraz
326 nost, plnost jeho prostých obrazů a jasné kouzlo jeho gnomické