nosti a opouští někdy i půdu pravděpodobnosti. Jednoženství a
věrnost otcovské víře, pro něž Antoš rdousí svůj nejlepší životní
obsah ve »Vesnickém románu«, mravní bezúhonnost před
občanským zákoníkem, v jejímž jméně vraždí Frantina milovaného
Apolína a s ním svou blaženost, tvrdá vůle rodičů, o niž se tříští
štěstí Florikovo i krejčíkovy Anežky ... jsou to pro moderního
čtenáře ještě mravní, postuláty, či spíše jen pouhé mravní
předsudky, jimiž žačka Sandové skoro násilně se poutala a krotila
své individualistické a výbojné sklony? Nelze přece uvěřiti, že
by básnířka, jež románové příběhy nevypráví pouze čistě epicky,
nýbrž soudí dramaticky, se prostě ztotožňovala s hledisky svých
hrdinů, a že by o jednoženství soudila se starou Jirovcovou,
o kletbě tkvící na rodě Potockých s Ambrožem a Evičkou,
o nezlomitelné vůli rodičů s lamačem Vackem ... a přece všude
předsudky povyšuje k výši axiomat, jen aby mohla
nejšlechetnější srdce pro ně vědomě vykrvácet, nejhrdší povahy jim se
nejbolestněji pokořit, nejvyšší tuchy štěstí za ně spáchati
sebevraždu. Jaká ukrutná, neúprosná, tragická přísnost altruistky
a messianistky! Jak božský a přece nelidský po'žadavek, ahy
děsný osud básnířky, odhodivší vlastní štěstí, stal se mravním
prototypem! Ocítáme se v oblasti mravního absolutna, kde tuhne
krev a zastavuje se tep srdce!

Bohužel ani v nejúchvatnějších knihách nevystačila Karolina
Světlá organickým sjednocením objektivismu povahokresehného
a vášnivě prožité a mravně zhodnocené subjektivity; příliš často
přistupuje méně čistý a hodnotný živel třetí: dějová
dobrodružnost, romantický konvencionalismus, sklon k hromadění
proti
. kladů povahových i dějových; stará četba strašidelné a
výstřední romantiky prokazuje dodatečně mocný 'svůj vliv. Prvků těch
není prost ani »Vesnický román«, ani »Kříž u potoka«, a
»Nemodlenec« jest jimi takřka prosycen, pozdější vesnické
obra
318 zy, tu povahopisné, tu dějově přetížené, založeny jsou na této