něných vůdčích ideích básníkových, na mytologickém pojetí
tradic lidových a na etickém pojetí, priniitivního života; nemá
tedy v ní mí'sta ani suchý a vyprahlý racionalismus, který
defloroval zemi, ani temný, beznadějný, fatalistický názor o slepé
a bezmezné nadvládě černých pudů, jimž člověk propadá jako
odsouzená kořist. Erbenovy balady zobrazují člověka v mravním
sporu a v dramatickém zápasu s nadpřirozenými silami a
mocnostmi, v nichž žijí vyhnanský svůj život staří pohanští bohové
a bůžkové, jak je zná lidová obraznost. Člověk již již klesá v
jejich moc, když tu v náhlém osvícení pevnou věrou ve vítězství
dobra rozvije všecku svou mravní energii, aby zvítězil ... staří
bozi, démoni, běsové jsou překonáni svrchovanou vůlí mravního
Boha na nebesích. Nebudu opakovati ztrivialisované srovnání
Biirgerovy »Lenory« a »Svatebních košil«; upozorním raději, že
v slavné baladě Čelakovského, »Tomanu a lesní panně«,
nezaujal básník harmonického hlediska Erbenova: kde zlá- síla
rdousivé vášně zchvátÍ' zeslabené srdce člověkovo, tam nic nepomůže;
žádná přímluva, žádná spravedlnost, žádná etika - člověk v boji
s temnými mocnostmi klesá. Znamená-li pojem básníka
především vášnivého uctivate1e prudkých sil tvůrčích, ale zároveň
ničivých pudů, lákajících a strhujících démonů, není Erben právě
tak básníkem, jako jím jest přede všemi jinými Mácha. Avšak
ten pojem obsahuje ještě druhý, komplementární typ:
harmonického překonavatele centrifugálních sil, krotitele a
ochočovatele pudů, zaklínače duchů - a potom Erben jest z velkých
básníků.

Leč dramaticky stupňovaný epický děj, v němž šeří se
mytologické tradice a jejž spíná etická idea, nestačí ještě, aby báseň
byla baladou. K tomu jest především třeba, aby každý dějový
moment v sugestivní přesvědčivosti vyrůstal z krajinné nálady.
aby příroda, obklopující člověka neznámými silami,
prozrazo
vala celým ovzduším, veškerým laděním světel a stínů, všemI 291