díla v životním rytmu, jakmile soudržnost tvarových i látkových
částic dána jest toliko řazením mechanickým, pak nelze již
mluviti o uměleckém díle. A organickou jednotu vymáhá Šalda
stejně důsledně i od knihy essayů, třebaže vznikla přerývaně, ze
článků napsaných v různých dobách, z příležitostných podnětů:
i ona musí býti ústrojným celkem, neseným jednotnými zákony
rytmickými. Tak komponoval Šalda před osmi roky své »Boje
o zítřek«, ,kam do úvodního slova směl plným právem napsati
passus: »To zde jest vnitřní drama, a proto kniha. Kniha jest
mně architektonickým problémem: začíná mně otázkou po
tajemné vnitřní harmonii, pevně klenutém rytmu myšlenkového
a citového dramatu, po spolupracovnictví myšlenky a času na
růstu osobnosti.«

A vnitřním dramatem a proto knihou jest i svazek »Duše a
dílo.«

Výběr z uměleckých hlav, jejichž analysou si tu Šalda
zodpovídá ústřední problém podstaty romantismu, překvapí na první
pohled, a nejeden čtenář nebude moci potlačiti otázku, na jejímž
dně dříme kus výčitky: Proč (až na jedinou výjimku, kterou jest
Ibsen) řeší si F. X. Šalda problém romantismu pouze na
osobnostech českých a francouzských? Nebylo by většího bludu, než
domníval-li by se kdo, že Šalda vidí tragedii romantismu pouze
ve Francii; pravý opak jest pravdou. Stačí otevříti jen sešitek
jeho »Moderní literatury české«, a udeří přímo do očí hutnou
svou důrazností místa, kde Šalda vlastní zhodnotitele a
přehodnotitele, soudce, ba ničitele romantismu hledá v Anglii a v
Německu, ale hlavně na Rusi, v osobě Shelleyově a Goethově,
Puškinově a Dostojevského.

Jest vůbec naprosto nesprávno, uvádí-li se oblast Šaldových
uměleckých ideí a básnických lásek ve výlučnou souvislost s
Fran
cií, kdež arciť nassály kořeny jeho kritického vzdělání nejvíce
vláhy. Hned v začátcích svého literárního působení přilnul Šalda 205