bová nálada soumračného století sváděla jej, aby se s resignací
odvracel od člověka v úpadku, od společnosti v rozkladu, od
kultury odumírající, aby »myšlenky pustil do pohoří snů, na
pastvy zelené ať večer jdou neznámých střelců tichou
krajinou«. Mohl se státi dekadentem, který z hnusu života obrací se
k ilusionismu. Antonín Sova probral se a probojoval všemi
těmito stadii, z nichž každé upoutalo navždy několik jeho druhův.

Ale pak pojal život jako problém etický. Přestává prostě
objektivně pozorovati a zapřádá se skutečností opětně
dramatický dialog, v němž jde o při srdce, o práva vůle, o konflikty,
kolise, katastrofy. Vždy na čas uchyluje se opět do ústraní
samotářova, vede své zádumčivé samomluvy, hledí na život
přes rameno a jakoby s protějšího břehu, vkládá do svého díla
zasněné, šeptané, v barevných mlhách držené episody. Pouze
na čas, jen prozatímně. Od »Zlomené duše«, kde se naposled
čistě monologicky vyzpovídal, vstupuje do Sovova díla napiaté a
ozbrojené gesto bojovníkovo, jenž válčí se svou dobou, s jejími
předsudky a přežitky za vnitřní pravdu a za vyšší naděje. Již
ovzduší naplněného času vyslovuje obrazy převratných bitev.

»Vyšel jsem v přítmí. .. Válečný čas byl. A země
voněla bouří a spláchnuta deštěm bujela všady.
Prolnuta námi se černala před jarem příštích věků.

V mlhách jsme přes Města táhli za zpěvu budoucích žalmů.«(

A zde zároveň načrtnut druhý typický postoj Sovův,
pří
značný tomuto napětí vůle, která bojovně se staví proti starým,
přežilým hodnotám ve prospěch mravnosti vyšší ... postoj toho,
kdo vydává se na cesty, opouští domova jeho drahé, odmítá
jejich lpění na sladkých klamech, měří jich schopnost k
odvážným jízdám, postoj, promítnutý s tak obdivuhodným
bohatstvím variací v básních »Bizarní sen« a »Sny dobyvatelův«.

180 Ovšem, již na několika místech »Dobrodružství odvahy« a velmi