Jako dozvuk mohutné této skladby zazmva v zestárlé knize
»J á nechal svět jít kolem« báseň »Smrt Pariniho«, lnoucí k
historické události těsněji než u Vrchlického zvykem. V posledních
okamžicích před skonem jest Parinimu popřáno za náhlého
vzplanutí životních sil opojiti se nejen kouzlem nádherného
slunečního západu, ale procítiti a promysliti soustředěně všecek velký
a trpký obsah vlastního života. Báseň roztržena jest ve dví: první
polovice jest jakousi orgií zrakovou, kde oko, vyzbrojené
nebývalou vnímavostí, stává se opilým vězněm v planoucí
klenotnici posázené drahokamy; druhá část hutně a obsažně, s
hořkostí a odevzdáním, resumuje životopis Pariniho. Každý oddíl
má své básnické hodnoty, ale pevné skloubení epické té kresbě
chybL Výpravný proud, jehož nečlení ani sloky ani rýmy, teče
volně a nepění se pod návalem rétoriky. Ačkoliv Vrchlický se
přidržel ve své básni velmi věrně faktů doložených od
životopisců Pariniho, přece propuká zde mocně struna osobní: cítíme,
jak báseň jest výkřikem prosby k Bohu, aby dopřál poetovi na
sklonku dní toho, co vyzlatilo skon satirika vlašského - kéž by
se i jemu v hodině rozloučení »vrátilo vše řekou světla v zrak
zpitý, jenž by se nemohl odvrátiti od feerie nebes!« Ale přání
zůstalo oslyšeno.

Osobnost Pariniho zanechala takto v naší poesii hlubokou

a světlou stopu. (1912.)

145

10