v zástupu vyplňujícím děje Temna nepnrceno vůbec místa;
stavovsky i citově hledá i zde Jirásek pod velkými národními
a kulturními událostmi nejraději lidství střední polohy. V tom
jest protinožcem barokní doby, již tak znamenitě zná; barokní
estetikové XVII. věku nedovedli si představiti tragičnost jinak
než ve veřejných záležitostech, milostných a rodinných
zmatcích, krvavých osudech šlechticů a králů. Aristokratické století
našlo zvláštním paradoxem vykladače v básníku krajně
demokratickém.

Není zcela snadno přehlédnouti mnohohlavý dav, jehož
holandsky přesné a životné postavy hemží se v kapitolách Temna.
Zprvu se podobá, jako by starodávné zemanstvo české na
odlehlém venkově se svými selskými poddanými mělo nésti hlavní
tíhu děje. Uprostřed vlažných a šedých interieurů, dýšících
pohodou stáří a chutnou vůní selanky, rýsují se dva originály
drobné venkovské šlechty, Karel Henrych Lhotský ze Ptení a
slečna Polexina Lidmila Mladotovna ze Solopisk, a v mistrné
exposici dovídá se čtenář, jak vlny času a dějin doléhají i do
klidného zátiší na Skalce II Dobrušky. Jen zběžně zmiňuje se
široce rozpřádající vypravěč o nových proudech společenských,
o pronikání cizáckého honosného aristokratismu mezi české
panstvo a rytířstvo, o tuhnutí poměru poddanského působením
mladšího úřednictva patrimoniálního; dobrácké a staromódní
zemanstvo na Skalce vzdoruje setrvačně všem podobným novotám.
Jiné zájmy tlačí se v popředí, a s nimi dvojí stav přejímá vůdčí
funkci v románě. Na prostou, snášelivou zbožnost urozených
staříků zaútočí katolictví protireformační, vedené jesuity: církev
vÍtězná vzbudí v nudících se srdcích zájem o svatořečení Jana z
Nepomuka, církev bojující znepokojí je misionářským úsilím o
jejich kacířské poddané: zápas Tovaryšstva Ježíšova s tajnými

120 evangelíky stává se dějovou osou.