v nichž tajily se možnosti národního obrozenÍ. Dotkl se jich
pouze letmými zmínkami a ni jediného z nich nepromítl
celistvou postavou, názorně přiblíženou čtenáři. V neosobní dálce
rýsuje se před námi hrabě Špork se svou zednářskou loží;
pouhými tituly zůstávají názvy děl Baylových, Lockeových a
Tolandových, jichž se hrozí ve své cele jesuita Mateřovský jako
nového nebezpečí katolické věci v Čechách; nejistě tušíme jen,
že mladý Jiří Březina si nekoupil nadarmo z knihovny
deklamátora Svobody spisy Balbínovy a Stránského Respublicu; v
pochybnostech zůstavil nás spisovatel, zda selští vyznavači
Beránkovi na českém severovýchodě, pokud neodešli za hranice,
vedle tradic náboženských zachovávali také věrné povědomí
národní - snad chtěl právě jen napověděti a nic více. šlo tu
zřejmě jen o zásadu historické zaokrouhlenosti, nikoliv o
problém básnické komposice. A proto možno na tomto místě
pronésti námitku s hlediska kritiky dějepisné, která se nedotýká
Jiráska romanopisce. Mezi myšlenkovými a veřejnými činiteli
národní obrody české, jež v Temnu jsou perspektivicky
naznačeny, nadobro pominut zůstal jeden, a dojista nikoliv
nejméně důležitý: vlastenecky státoprávní uvědomění české šlechty
stavovské, která, sice cizím jazykem a v západoevropské kulturní
stilisaci, vyznávala přece lásku k české půdě, k českému státnímu
zřízení, k české minulosti, pokud byla nábožensky nezávadná;
na tuto hrdou baštu narazily centralismus a germanisace doby
bezprostředně následující, odtud vyšla vlastenecká reakce za
osudného věku Josefova, zde našlo oporu jazykové, literární
i myšlenkové úsilí buditelů. Není nahodilé, že Jirásek potlačil
právě tuto složku: v Temnu, právě jako v četných jeho jiných
dílech, ustupují naprosto do pozadí velké ideje politické, nad
něž kulturního genristu zajímají myšlenkové proudy doby, její
drobné a teplé životní zájmy, starožitnosti soukromé, vojenské

a církevnÍ. A pak: vysoká šlechta jest jediným stavem, jemuž 119