láskou velmi důvěrnou, jde ruku v ruce znalec, který odborně
přírodě rozumí a uprostřed cesty potkává tuto dvojici populární
mudřec, jenž neustále odhaluje nové obdoby mezi děním v
přírodě a mezi lidským životem. »Ptačí motivy« jsou kniha zalitá
teplem a pohodou přímo klasickou, najde se v nich vedle
pohodlné a zálibné selanky i dobrý kus zralé didakse, vedle
širokých a neumdlévajících popisů jiter, polední, slunečních západů
a soumraků nejeden kus plnodechého dithyrambu, jest v ní
něha i žert, dětský úsměv i vděčnost starcova, trylek dívčí
i modlitba. Stín rozšafné pedantičnosti, který tu provází ryzí
lyriku, má svůj půvab, třebaže příliš důkladné vyčerpávání
látky chvílemi unavuje. Jenom hrubé neporozumění smělo by
vinit básníka, že zdobně vykrouženým veršem a slovem poněkud
přetíženým popisuje, ba katalogisuje ptačí zjev za zjevem s
vytrvalostí vlastní neosobní a suše tématické poesii. Zde naopak
není nic neosobního: v každém ptáku vězí kus básníka sama,
kus jeho pudové příslušnosti ke kvetoucí přírodě, k radostné
domovině, k této vždy znovu mládnoucí zemi. Není tu
ornithologické museum, nýbrž cyklus vroucích zpovědí a vyznání
poety, jenž nebyl nikdy ničím spíše než ptákem.
Nezapomenutelným akordem trysklo to poznání v klasické básni »Skřivánek«:

»Zřel za tebou jsem v azurové světy,
až náhlý připomrněl mně srdce ruch,
že jsme se ondy před tisíci lety

již někde potkávali s druhem druh;
že k slunci létali jsme skrze mraky,
že stejný byl náš jásot i náš kvil,

že z rodné země brázd jsem vzlétl taky,
že skřivánkem jsem byl.«

90

*