starobylé patriarchálnosti, poskytla Heydukově přírodní lyrice
její vroucnost a její srdečné teplo: v tom jsou všecky knihy
Heydukovy zajedno.

Ale jeho básnický poměr k přírodě byl podřízen řadě
převratů. Nemyslím pouze na změny rázu spíše vnějšího, z nkhž
nejvýznačnější jest ta, že první lesní interiéry Heydukovy
nemají krajinně určitého zbarvení a že teprve od »Hořce a
srdečníku« vystupuje přesný kolorit místní, obrysy Šumavy, atmo~
sféra Pootaví, melancholie jižních Čech, a to i tam, kde se
básník obešel bez nomenklatury. Na samém začátku - snad
nejpříznačněji v opožděně vydaném sešitku »Oddech v lese« Đ
Heyduk podával místo lyrické písně a lyrické krajinomalby jen
jakousi lyrickou causerii: byly to drobné přírodní obrázky
přeplněné zosobňováním a provedené způsobem genrovým; básník
přišel se s přírodou pobavit a zažertovat; hra rozmaru
nedovolila, aby vytryskl silný proud lyrického soucítění s přírodou,
Ivtipné arabesky odnímaly možnost zachytiti totalitu přírodního
dojmu s jeho vzduchem a světlem, ale i s jeho citovými
valeury. Toto stadium - vězí v něm cele i sbírka »Lesní kvítí«
- Heyduk v »Hořci a srdečníku« zvolna překonává; v knihách
»V polích« a »Na potulkách« jest již básníkem, jehož srdce
nedává si ničím tlumiti svůj tep zrychlený stykem s přírodou,
není-li snad právě malířem šťavnatých barev a vkusu idylického.

Nevím, zda která jiná kniha Heydukova poví tolik o jeho
lidském i uměleckém vztahu k přírodě, jako nedoceněné »PtačÍ
motivy«, napsané již za pokročilé jeseně životní; snad si najdou

k ní čtenáři cestu, až ani »Lesní kvítí«, ani »Hořec a srdečoík«

jich neuspokojí. Kdyby bylo možno vedle sbírky nejúsečoějších a
nejúspornějších epigramů položiti knihu psanou namnoze v
amplifikačním ~lohu a vyčerpávající básnické druhy od idyly až

po hymnus, přirovnal bych »Ptačí motivy« k Čelakovského
»Kvítí«: s poetou, jenž přírodu do nejnepatrnějších zjevů miluje 89