poslech, přehlušuje šum stromů i zpěv ptactva. Přisedáte,
nakláníte se nad zurčící vodu, oddáváte se jí. A nevíte ani jak:
melodie zpívajícího pramene vás ukolébala v dřímotu.

*

U básníka typu Heydukova jest svrchovaně nesnadno mluviti

o etapách vnitřního a uměleckého vzrůstu, a někteří
pozorovatelé popírali dokonce, že by u něho vůbec byl jakýkoliv vývoj
- nebyli to naprosto jen odpůrci. Růst člověka a umělce není
nikterak pouhou spontánností, k níž dlužno přihlížeti nečinně;
naopak: vědomá spolupráce karakteru i mentality jest
podmínkou nepromíjitelnou. Heyduk přijímal život a osud, ale
nepracoval o něm; improvisoval poesii, avšak nerozkazoval jí nikdy
- jeho největší ctností byla odevzdanost do rukou božích a do
vůle vyšší inspirace. A přece jsou v Heydukově díle zjevy,
jimž nemožno porozuměti, popřeme-li vývojový zákon v jeho
životě a tvoření.

Heydukův lidský vztah k přírodě nezměnil se nikdy:
zůstávala mu stále posledním útočištěm, neochvějnou pravdou,
stupňovatelkou radostí i útěchou v hoři, ztělesněním božské dobroty
a přitakáním ke všem základním pudům bytosti lidské. Nemusel
se k ní protrpěti a probojovati jako Neruda, ani vyjímati si
její barevnou a tvarovou plnost z matně idealistických
koncepcí rozumových jako Hálek; byla mu samozřejmá. Ať ve
východních Čechách, ať na Slovensku, ať v Pošumaví a Pootaví,
zachoval si bezprostřední styk s ní; žíti znamenalo mu obcovati
se stromy, květinami, ptáky a vodami, sledovati krok za krokem
změny ovzduší a ročních časů, dívati se do volné krajiny přes
pole a nivy k lesnatým kopcům a pozdravovati hvězdnatý večer
každodenně znovu, jak by to bylo po prvé. Tato důvěrnost a

88 něha, v níž jest kus velmi prostoduchého pantheismu a kus