prostřední; jen zřídka doplňuje ji Heyduk trpělivou a těžkou
prací slovesného dělníka. Srovnejte teksty, jež v sebraných
spisech označil sám jakožto revidované, s původním zněním:
najdete změny v celku nepatrné. Heyduk, jehož ucho jest velmi
citlivo pro melodičnost, opravil tu a tam vadný veršový spád,
nepřesný rým, nápadný zlozvuk, leč málokde seškrtal
opakování, zdlouhavé délky, lyrické tautologie, ani nepřepracoval
nepřiléhajících obrazů a nedbalých epithet. Věře naivně v
posvěcující milost inspirace, prominul si hmoždění s formou, jež
si přísné umělecké svědomí Nerudovo vždy ukládalo: jsou-li
některé z jeho básní dokonalé, jest to dar boží a nikoliv
vědomé dílo umělcovo.

Básnický sloh Heydukův řízen jest zásadou melodie a nemá
takměř zřetelů ornamentálních: některé útvary jako stance,
ritor
nel, sonet jsou tu pouhými výjimkami, jež vysvětluje Heydukova
schopnost snadné příklony k cizím vzorům, kdežto
nejvlastněj
ším jeho výrazovým prostředkem od mladosti do pozdních let
zůstává píseň. I psychologicky jsou Heydukovi nedostupny ony
oblasti, do nichž lehký rytmus a šumný rým písně nemohou
dolétnouti, tím šťastněji se cítí v obvodu nesložitého života
citového, kam již prostonárodní poesie, jeho věrná učitelka a
přítelkyně, obracela svůj let. Jsou určité melodické prvky, které se

u Heyduka vracejí znovu a znovu: uspořádání sloh, stupnice
rýmů, členění veršů přerývkami jdou z knihy do knihy a
způsobují jakousi rozkošnou jednotvárnost. Ničemu se Heydukova
melodie nepodobá více než hudbě pramene uprostřed lesa:
omše
né kameny a kypré chomáče vodních rostlin přerývají
pravidelně tep této živé síly přicházející z hlubin zemských a
znáso
bují její kouzlo rytmické. Jest v tom kus osvobození a ozdravení,
naslouchati, jak tu skanduje sama země svůj čistý a
neumdlévající hlas, jak klidná a jasná píseň zdroje, tichá na první 87