listech«, má žal nad ztrátou dítěte palčivou příchuť
přítomnosti; motiv ptáka kvílícího nad hnízdem vybraným, vrací se
opětovně; zásvětí kyne stárnoucímu básníkovi bílým zjevem
Liduščiným. Někdy v zdeřených knihách pozdních let (»V
samotách«, »Černé růže«) pokouší se Heyduk pochopiti Smrt jako
vykupitelku a smiřovatelku, ale hned zas propukne starý stesk
do nelítostné lupičky a vražednice, která nepřála písni pokračo_
vání a poplenila důvěrné štěstí domova. Jak by mohl Heyduk,
zapředený do teplých kouzel drobných zjevů, pěti chválu její,
která jest studeným a přísným zákonem? Jeho domovem jest
země, kvetoucí zahrada, kde pokolení za pokolením oddává se
přirozenému životu. Nechtěl proniknouti k tajům ukrytým za
černými řekami obeplouvajícími zahradu. Toužil jen vynésti
v prudké a plesné písni skřivanově sladkou pravidelnost
důvěrných radostí i žalů k obloze. A nejedna z těch melodií dlouho
jej přežije.

Jsa z hloubi duše přesvědčen o posvátnosti a neomylnosti
citu, Heyduk se mu oddává cele a bezpodmínečně, píše, ježto
jest citem nutkán, básní z potřeby srdce. Oddává se však citu
každému, ba i nepatrnému a chvilkovému záchvěvu života
emotivního: vidíme jej stejně vzrušena nad ranou vedenou přímo
k životní tepně jako nad bezvýznamným podnětem zevního
světa. Ulevuje přetékající své duši činností lyrickou a nedbá
naprosto toho, aby verš bezvadný a propracovaný zachycoval
řinoucí se obsah citový do pevné a hutné formy. Byl vždy
plnokrevným básníkem, ale povrhl slávou připojiti k hodnosti
básníka, jež jest milostí, hodnost umělce, která jest zásluhou. Písně
se k němu slétají v hustých houfech, ale Heyduk necvičí,
neopravuje, neřídí jich; ztrácí se sám v pemtném jich zástupu.

86 Vlastní jeho úkon tvůrčí jest improvisace lehká, zpěvná, bez-