naplnění, štěstí odevzdanosti, důvěru v trvalou shodu, vše
s okem otevřeným do volné přírody, kde se schyluje k jeseni.
Heyduk v těchto motivech napsal nejedno číslo vzácné gracie
a posvěcené životní pohody, jakou podmiňuje cit stejně hluboký
jako životem ztužený: na obloze prosté mraků leží klidně
poslední odlesk slunce, ale nad lesem vzchází již měsíc v úplňku
a hází do kapek rosy v travinách své první svity. A opět
zaznívá z hloubek píseň pokračování. Již v knize »Y~.~ti.Ší« ozývá
se poesie dítěte, kterou Heyduk dovedl od filigránské a
rozmarné drobnokresby povznésti místy až k plnodeché
melodizbožné lásky. Uprostřed zdětinštělých genrů, zasazených
nejednou do rámce přírodní selanky, zamává chvílemi silnými křídly
píseň, jež z moře lásky letí k horám touhy, aby ztratila se
v obladch věčnosti. Leckdy hla's jest ztlumen, jako by se bás~
ník bál, že jím vyplaší své štěstí, a jindy sleduje otec
skloněný nad drobnou Liduškou s úzkostí plachý mráček táhnoucí
přes slunce. Ale ten houstne, až zakryje celý obzor básníkův.
Kniha »Zaváté }.isty« .. má dva oddíly: v jednom kmitá se
Heydukova Lila pl1vabně mezi hračkami, v druhém hledá ji již
zaslzený zrak otcův, jak »andě1íčků při muzice hraje si na He~
lice«. Pohrobní písně, jež Heyduk poslal za čtyřletou dcerkou,
mohou se měřiti s dětskými elegiemi Riickertovými a dočkají
se snad svého Mahlera; malá, až titěrná fakta unáší silný proud
citu duše něžné a ušlechtilé, který z kvetoucích lučin
pravidelného života spěchá až k moři Tajemství. Nacházíme tu bolest,
která nechce býti ukonejšena a která přece není zoufalstvím;
obestírá nás smutek, velmi hustý, propouštějící však paprsky
slunce, jsme stále voděni k hrobu, aniž ztrácíme smysl pro
dary země, pro zpěv ptáků, pro květiny, pro půvaby domova.

Cit tak intensivní pozbývá často ve zkoušce let své pronikavé

síly: u Heyduka nikoliv. V »Pohádká.ch duše« a v »Ptačích mo·
tivech«, jež jsou psány dobrých patnáct let po »Zavátých 8S