Mohl-li Adolf Heyduk kde projeviti plně a bez výhrad svůj
lyrismus, který jest poesií čirého citu, očištěného od ideí a
nezastřeného ani živly smyslově malebnými, bylo to v oblasti
básnictví intimního. Zde má jeho inspirace nejhlubší zdroj a jeho
umění své nejvyšší polohy. Heyduk, jenž jindy chytá do veršů
pouhou pěnu rozmarného nápadu neb chvilkové nálady,
rozdává tu své celé srdce, a zajíkne-li se básník, jest to jen proto,
že slzy lidského hoře a úzkost osobních vzpomínek škrtí mu
hlas. Tomuto citu, jenž zpívá v Heydukově intimní lyrice, byla
zazlívána neveliká rozloha jeho psychické říše, a byl odbýván
jako nečasový přežitek ve světě moderního člověka, jenž mezi
strmými nebesy a srázným podsvětím má na tisíce možností
pádu i vítězství - neprávem, tvrdím, neboť Heyduk sám
nemínil nikdy býti více než lyrikem prostého srdce, nakloněného
zbožně a vděčně nad pravidelný rytmus životního toku. Není to
srdce bojovníka, který zápasí s osudem o štěstí a s vlastním
rozumem o rovnováhu; není to srdce samotáře, jenž s trpkostí
vidí, jak se odpoutal ode všeho, co život činí žádoucím, a jak
zůstal v nelítostném prostoru, zasnouben navždy se zádumčivou
sklíčeností; není to konečně ani srdce myslitele, jemuž
individuální rysy skutečnosti ochutnané či prožité ztrácejí se za
abstrakcí nadosobních zákonů. Nic z toho všeho, ani Sládek, ani
Neruda, ani Mácha; klima vlažnější a mírnější; laskavá, a přece
poněkud zádumčivá pohoda letního večera v údolí pod horami;
nikoliv výkřik neb zpověď, nýbrž ekloga a elegie. Jest třeba
obdob literárních? Přibližně asi Tomáš Moore, Bedřich Riickert,
a snad i pozdní Viktor Hugo z » Umění býti dědečkem«. Leč
veškeré analogie svádějí s cesty; bude snad lépe načrtnouti
životní a duševní předpoklady této Heydukovy lyriky důvěrné.

Od~mově a rodičích pověděl Heyduk mnoho, nejvíce z
resignované vzpomínkové dálky v zapadlé knize »Rosa a jíní«

nade vším jako červánky vznáší se vlídné lásky plnost, mírný 83