světové bolesti, Heyduk, navrátiv se do mateřského náručí, roní
čisté a prosté slzy dítěte.

Hlouběji, než uhodne letmý pohled, tkví první básnický čin
Heydukův, »Cigánské melodie«, ve vyprahlé a kamenité půdě
své doby. Mladistvé výbojnosti a dravé vervě těchto písní
neporozuměl ten, kdo by rád jejich motivy svedl výhradně na
cikánskou módu v západoevropské lyrice, vyvrcholenou
Lenauem. V těchto útočně melodických a při tom až k
epigramatické říznosti zhuštěných popěvcích o prudkých vod~cha širých
sfépfcli,-- o větru a plamenech, o tanci a víně, o svobodě a cizotě,
o lásce a hněvu tryská Heydukův oS,2bitý protest a vzdor proti
dusnému času »za živa pohřbených«. Heyduk si tu našel
úHrinou a prudkou formu, v níž se s celou silou svého naivního citu
a své kypivé pudovosti mohl vzepříti všemu útlaku, vší
nesvobodě, všemu pokrytectví. Uprostřed zestárlých srdd a opatrných
mozků chce žíti po junáckti~na-svftjvrub pod volnou oblohou
a chce býti poslušen pouze dvou hlasů: vlastního neklamného
instinktu a svobodné neomylné přírody. Ironisuje s chloubou
a ruší uvědoměle zákony psané, touže uskutečňovati vždy a
všude přirozené právo. Jest pyšný na to, že se mravokárcům
a zákoníkům jeví barbarem, když tě vzdělanost přináší bezpráví
a lež. Kdežto Heydukovi druhové revoltovali proti tísni reakční
doby a společenské konvence rozumovou kritikou, revoltoval
Heyduk citem a smysly. Jeho lyrický naturalism nacházel
povždy svou plnost v pudové a citové prostotě a vyhýbal se oněm
násilným konceptům myšlenkovým, jimiž Hálek zkřivil svůj
naivní obraz světa. Proto ztroskotal Heyduk, kdykoliv opustil
tento svůj duševní domov, touže býti myslitelem, soudcem neb
i malířem. VJecka poesie vzniká u něho z autonomie citové a ze

80 spontánnosti pudu. To zrcadlí se i v jeho pojetí přírody. Ne-