ta mohly býti právě Heydukovi osvobozením. Povahoví blíženci
Edvard Morike a Adolf Heyduk nesetkali se nikdy - bohužel!

Vedle rysů, které Heyduka spínají s ostatní skupinou
»Májovou«, nelze přehlédnouti ony, jež jej v prvních sbkkách staví
v těsnou blízkost staršího českého básnění; mezi svými soudruhy
jest Heyduk odpočátku tradicionalistou. Lne důvěrně k lidové
písni a pokouší se někdy i o její nápodobu; sedá stejně věrně
jako Hálek neb Neruda u nohou Erbenových; pokračuje
drobnými dějepravnými romancemi bezprostředně v směru našich
vlasteneckých veršovců. Horlí s mladoněmeckými epigony pro
rozhodný přítomný čin, avšak liší se od nich vřelým, ba až
sentimentálním zájmem o národní minulost, obrací zraky k
Slovensku, které již tehdy se mu zjevuje v měkce jihnoucích
obrysech zpěvné selanky.

Hledá se formálně, hledá se myšJ.enkově, hledá se látkově.

V »Cigánskych melodiích« jest pěvcem svobodomyslného,
pudového a společenského odboje, v němž si libovali básníci
libe
rální éry; v »Jij!1ích zvucích« však nedovede odložiti nadobro
romantické draperie roztoužených a starožitnických poutníků
vlašských; oddává se přece vedle toho hře espritu a rozmaru.
Vrhá v několika verších lehké ohlasy prostonárodních popěvků,

ale krouží jindy umně znělky a stance. Není posud naprosto
sebou samým. Zg<Í se, že neimprovisuje pouze básně, ale i život.
Nepotýká se jako Neruda s veršem, až skřípají rázovité
násilnosti; nerve se však jako N.C;Illda ani s životem, až lítají jiskry

a tryská krev: pod tehdejší Heydukovou lyrikou plyne cit, leč
úplně bez vášnivosti. Oba opěvovali s citovou opravdovostí

v prvních svých knihách otce, oba matku: ale z jakých temných
hloubek a jakým kamením nedůvěry dere se cit u Nerudy a

v jaké mírné melodii zpívá u Heyduka! Neruda, skládaje matce
večer hlavu do klína, cítí se Dědem Vševědem, unaveným tíhou 79