smy~ů a svěžest postřehu tím, že se vždy znovu vracel do
přír-;;dy, kde není stárnutí a kde nelze počítati roků, a tam nad
zurčícím zdrojem pod rozkvetlou kalinou vždy byl hotov
odhoditi raneček kultury, pod nímž se šíje umdleně a stařecky
shýbá. Rozběhl se pak bez tlumoku, bez hole, jako dítě kvetoucí
lučinou a po okraji hájů, a zavýskl jako pták; což jemu do
toho, že se nadobro minul kamenité a obtížné cesty vývoje,
která žádá po každém poutníku, aby kráčel klidně a odříkavě
za pevným cílem, nakláněje se trpělivě pod břemenem
kulturního poznání?

A přece, ušel Adolf Heyduk nadobro osudu, jejž přiřkl Jan
Neruda v jasnovidné své misantropii zestárlému básníkovi? Bylo
mu až do konce nasloucháno s pozorností, a mohl se i v pozdní
své poesii těšiti z ozvuku, jakého se dostalo dvěma či třem
knihám jeho nejšťastnějších let? Nevycítili snad ti, kdož mu
provždy zůstali věrni, z nejednoho jeho díla únavu hlasu,
jednotvárnost melodie, opakování motivů? Obklopovala jej i v době,
kdy úhrnně účtoval se svou životní prací, táž obec přátel, která
jásala, když udeřil v »Cymbál a husle«, když trhal »Hořec a
srdečník«, když vyprávěl báchorku o »Dědově odkazu«? Zdá
se, že Heyduk by k této řadě bolestných otázek nemohl
odpověděti než zádumčivými verši největšího mezi osmdesátiletými
poety:

»V dav cizí řinou se mých žalů zdroje
i potlesk jeho v hruď mi sypá žel,

ti, kterým druhdy zpěv můj býval milý,
ti, jsou-li živi, v svět se rozptýlili.

Co zovu svým, to zřím jak v dálce stinné,
co zmizelo, mně skutečností kyne.«

*

77