Také Havlíček politik a novinář byl prudký a bezohledný
proti romantik. Rakousko za předbřeznové reakce a za
porevolučního absolutismu, jež Havlíček potíral krok za krokem,
omamovalo se v tíživém, ba horečném svém spánku romantickými
sny. Nahrazovalo si skutečný život vůle a činu malátným a
konvenčním kultem rekonvalescentské citovosti; ježto mu byla
úředně zakázána co nejpřísněji přítomnost a realita, konejšilo
se zádumčivou elegičností; neodvažujíc se přímého pohledu na
věci, kouzlilo si neorganické obrazy a žilo z vyumělkovaných
tropů. Co v Čechách Tyl, Vocel, Kapper podávali v malém
měřítku, to bylo náplní ne toliko vídeňské poesie s Grillparzerem
v čele, nýbrž i Vídně samé a její vlády. A zdaž není· to ještě
dnes osudnou kletbou všeho, co tvoří úřední a representační
Rakousko?

Havlíčkovo zásadní odmítnutí nečinného a odtažitého
kvietismu v kterémsi literárním posudku bylo říznou odpovědí na
monotonní radu reakčních vlád v Rakousku, kterou vychovávali
všecky národy a stavy: »klid jest přední povinností
občanskou« ... do vody mrtvé a hnijící vržen byl kámen, kolem
něhož šířily se vždy širší a zdravější kruhy. A .Havlíček sám,
stoje na břehu, neustával bouřiti stojatou vodu.

Tehdy však nebyl již kritikem slovesným. Ruka ztužená
v útoku na literáty a pisálky odvážila se těžšího a závažnějšího
boje. Zápas ten posud není dobojován, ale bijeme se v něm
statečněji a nadějněji. víme-li, že douglasovské srdce
Havlíčkovo nás provází'!

74