vládě zdravého rozumu a ke kultu živlů uvědomělých i
účelných v poesii, k chvále mužlJě vyrovnaného zdraví a karakterní
kázně. V začátcích svých souvisel jak napodobitel Jean Paulova
citově rozechvělého slohu, tak drsný virtuos v ohlasech lidové
písně s romantikou; za útočného působení kritického postavili
se oba na rozhodné stanoviště protiromantické; v hloubi duší
však patřili ke kultuře předromantické. V Boernovi i v
Havlíčkovi ožilo naposled před rokem 1848 západoevropské
osvÍcenství, arciť pomíšeno s liberalismem nové společnosti občanské.

Co však dělilo Havlíčka od Boerna, byla různorodost jejich
založení a mravního nadání. Boerne zůstal vždy povahou
prohlematickou, podlamovanou vnitřními rozpory; byl ve všem
všudy židem, a přece sám odřízl se od své rasy a její tradice;
miloval horoucně německý národ, a přece cítil sám, že jeho
temperament, jeho sloh, jeho vtip jsou bližší Francii než
Německu; hlásal stále solidaritu a soudržnost všech a hynul
v smutné samotě chladného vyhnanství. Havlíček byl karakter
z jednoho kusu ocele bez kazů a puklin, sám v sobě jist, záhy
vyzrálý a dospělý, vždy vědom cíle, ale zároveň bezpečen
resonancí, neoblomný v činu a silný v utrpení. Jan Neruda nazval
Havlíčka krásně »věčným mužem«, a národ vidí v něm
především novověké ztělesnění hrdiny.

Havlíčkovi, který tvoří sám bohatýrskou kapitolu našich dějin
moderních, nebude snad příliš ublíženo, zapomene-li se na jeho
krátkou kritickou mezihru, jež v celkové perspektivě historické
poněkud mizí. Ten však, kdo důvěrně pochopil smysl a mravní cíl
Havlíčkovy osobnosti, nechtěl by ani tohoto intermezza
pohřešovati v životním jeho dramatě: právě zde skrývají se
pra
kořeny další akce Havlíčkovy. 73