literárně na stanovisko předromantícké. Obdivovatel Lessingův
a žák Voltairův vrátil se v kritice k hodnotám XVIII. věku.
Případ jeho jest paradoxní, není však ojedinělý; opakuje se
jím kulturní drama Ludvíka Boerna.

Kapitola »Boerne a Havlíček« musí býti teprve napsána,
nestačí však, aby se školskou pílí byly tam sneseny motivické
ohlasy a slohové paralely, mezi nimiž zatýkací výjev z
»Tyrolských elegií« překvapuje a uchvacuje nejvíce.

Oba střízliví myslitelé a jasní stilisté, Ludvík Boerne i Karel
Havlíček, pokládali se sami za žáky Lessingovy, ale literatura,
jež byla učenému tvůrci »Laokoonta« životním osudem,
znamenala pro oba jeho dědice zprvu záminku, pak prostředek,
posléze přítěž. Dokud německý filistr v restaurační době hledal
velikost jen v divadle, akci pouze na prknech, plnost života
jenom v podání scénickém, byl Boerne vášnivým a
bezohledným kritikem dramaturgickým. A stejně Havlíček prováděl
kritiku slovesnou ve stísněném období předbřeznovém, kdy směli
jeho rodáci nalézati výraz svého češství jediné u povídkářů
a lyriků. Odmítavá a prudká zápornost Boernovy i
Havlíčkovy kritiky nerií než výrazem palčivé bolesti z maloduché doby
a pokusem osvobození z její nečinné a sentimentální kletby.
Jakmile jen vzešel první úsvit nového, svobodnějšího, občanštějšího
věku, odhodil Boerne kukátko divadelního referenta a Havlíček
ostře přiříznutý brk slovesného zpravodaje a vrhli se do politiky,
do veřejné výchovy národního mínění, aby, jak jen možno,
ztělesňovali právě krásný čín.

Oba přeskočili v karakterním anachronismu celý vývoj, jenž
je dělil od osvícenství a vrátili se k hodnotám XVIII. věku:
72 k praktickému utilitářství a k výchovné tendenci, k důsledné