chmuřeném básníku »Českých listů« nešlo Havlíčkovi o
romantické osobnosti, nýbrž o romantické typy, které nadto
rozsuzovala jeho kritika se stanoviska národní otázky české;
společenská hygiena zatlačila svými zřeteli čistě estetické hodnocenÍ.

Nuže, co postavil Havlíček proti životnímu ideálu
romantickému, proti kultu citu, proti nábožnství samolibého já? Na
to odpovídá sám v rozboru Vocelova »Labyrintu slávy«, jestliže
jako »zdravou, pružnou filosofii« se vším důrazem velebí »cit
mužsko-občanský«, který byl předem rozhodně a určitě odlišil
od veškerého humanitního kvietismu. Krásný čin zrozený z
vědomí solidarity stojí mezi Havlíčkovými hodnotami nejvýše
- a umění buď cestou k němu! Proto Havlíček jest zastáncem
poesie tendenční, ba i didaktické, v které vidí jen mravní
a společenské klady.

Pokládal-li romantickou sobeckou citovost za nebezpečný svod
od cesty ke krásnému, hromadnému činu, neobával se o nic
méně abstraktní spekulace romantické, ztrácející se v oblacích
pojmů i v dýmu slova opouštějící pevnou zemi. Německá
filosofie ať Heglova či Herbartova byla mu školáckým mudrctvím,
proti němuž osvětářsky stavěl svůj »zdravý rozum«; Augustin
Smetana stejně jako František Čupr zdáli se mu lehkomyslnými
lovci prázdných formulí a neživých představ. Osvícenský
positivism Havlíčkův čelí netoliko proti metafysice, nýbrž proti
spekulaci vůbec; podezírá nejen závratné bloudění abstraktní
myšlenky, ale i každý její vzlet; ctí ideu pouze jako vůdkyni
k životu praktickému.

Ještě v Brixenu, v srpnu roku 1852, napsal zralý a zocelený
. Havlíček Palackému příznačná slova sebekarakteristiky: »Každý
dobrý belletristický plod vychází z klidné a pokojné mysli.«
Lze stručněji a pádněji vymeziti inspiraci protiromantickou?

70